Region Lanškrounsko

V lanškrounském předměstí "Na drahách" bylo vidět každý pátek ve dvanáct hodin u ševce Pelcla ducha. Sedí na vysoké hrušce s ohnivýma očima, s třírohým kloboukem na hlavě, celý bílý. Mnohdy vypadá jako bílá koule, pak jak trojhranná postava. Jednou lomcuje stromem, pak slétne k zemi a najednou opět zmizí.

V Lanškrouně žil chudý nádeník, který měl nemocné dítě. Matka mu dávala k jídlu mléko a kroupy a jednou zpozorovala, že dítě k někomu praví: "Nejez jen mlíčko, ale i kroupy!" Když se podívala blíže, spatřila k svému úžasu hada s korunkou na hlavě, jak líže mléko z talíře dítěte. Šla na radu k staré sousedce, která jí poradila, aby rozprostřela před hadem na zem bílý šátek, že had odloží korunku, kterou má sebrat, odnést domů a přát si tři přání, která se jí pak splní. Po západu slunce má šátek s korunkou opět odnést na totéž místo. Matka uposlechla rady své sousedky. Když druhý den přišel had do zahrady, rozprostřela na trávu bílý šátek, had tam odložil korunku, kterou matka odnesla domů a přála si jen zdraví svého dítěte a lehčí život. Při západu slunce odnesla korunku na staré místo. Příštího dne našla hada mrtvého a korunka zmizela. Dítě se uzdravilo a rodině se vedlo lépe. Hadí korunka jim přinesla štěstí.

Jednou večer šla jedna žena přes Dolní Třešňovec domů do Lanškrouna. Tu nedaleko slyší jakoby svištění kosy, a když měsíc vyšel, spatřila v šeru něco se bělat jako kostlivce. Co mohla, utíkala domů. Ráno na témž místě našli lidé mrtvou mladou ženu. Jak se ukázalo, jedla rybu, spolkla kost a tou se udávila.

V Albrechticích se jedno mladé děvče zasnoubilo statnému jinochu, o němž se nic nevědělo. Tajemný ženich k ní přicházíval k dvanácté hodině noční za stoh u stavení. Proto se dívka jednou k půlnoci schovala. Náhle se otevřela hřbitovní vrata a z nich vyšel její ženich. Hrozná úzkost pojala děvče, že vykřiklo. Lidé ze stavení vyběhli a ještě zaslechli, jako by rakev na hřbitově temně zaduněla. Muži omdlelou odnesli do stavení. Přivolaný lékař zjistil její smrt.

U Čermné byla založena roku 1885 silnice. Dříve se jezdívalo po stezníku. Jakubovičtí, dokud neměli hřbitova, pochovávali na hřbitov do Čermné. Cestě, po které nebožtíky vozívali, se dosud říká "Umrlčí cesta." V cestě, která je mezi Vartou a Jansovou kapličkou se zjevují o půlnoci ohnivé máry.

V Čermné byl sedlák a toho v noci pronásledoval svým houkáním sýček. Bál sem že sýček přivolává smrt, a proto statek prodal. Již se stěhuje s poslední fůrou, ale najednou - hrůzo hrůzoucí - slyší na fůrou volání sýčka: "My se stěhujeme! My se stěhujeme!"

Jeden vesničan zpozoroval jednou, že voda v lesní studni zapáchá. Zavolá tedy ke studni rychtáře s dvanácti radními. Kteří tam zpozorují jen jehličí a rozbité vejce. Povolají učeného muže z Prahy a zavedou ho ke studni. Ten tam se zvětšovacím sklem zjistí divé zvíře. Lidé se domnívají, že je to duch, kterého již dříve v lese pozorovali. Vylosovali tedy dva sedláky, které jednoho po druhém s holí spustí do studně, aby netvora zabili. Ale oba stáhnou hrozné chlupaté ruce do hlubin. Po několika letech se najde klobouk prvního sedláka s cedulkou, že vysvobození obou mužů je možné, když se někdo spustí do studny a zvíře zabije. Toho se odvážila paní druhého sedláka. Ozbrojena vidlemi spustila se do studně. Zvíře se jí nepodařilo zabít. Teprve podruhé, když už vystoupila ze studny a rozehnala se z ohlubně, neřáda zabila. Oba sedláci byli vysvobozeni. Jeden z nich pak vypravoval, jak se musel o zvíře starat. Oba museli snášet mnohá protivenství. Radost z návratu však netrvala dlouho. Statečná selka byla tak zesláblá, že dřív, než slunce zašlo, zemřela.

Ve třicetileté válce ukrývali lidé poklady do Bukové hory. Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody vymílaly hluboké výmoly. V nánosech lidé nacházeli zlaté i stříbrné peníze, které pocházely ze zahrabaných pokladů. Na květnou neděli při čtení pašijí se hora otevírá.je možné tam spatřit zlaté bohatství v bečkách i na hromadách. Na jednom sudě stojí kohout a zakokrhá. Kdo jej slyší, může si nahrabat, co chce, ale spěšně, aby byl včas opět venku. Když kohout zakokrhá podruhé, s rachotem se hora zavře, a kdo se v ní omeškal, je navždy ztracen. Jednou se vydali tři muži na Bukovou horu hledat poklady. O půlnoci se před nimi objevil třínohý srnec, který měl mezi parůžky červený kříž s hořícími jiskrami. Zároveň se ozval hlas: "Kterého z těch tří vezmeme napřed?" Jiný hlas odpověděl: "Toho zrzavého!" Jeden z nich byl skutečně zrzavý. Všichni se lekli a utekli. Zrzavý z toho měl smrt.

Dříve stávala na Bukové hoře bouda "Pekelnice" nebo "Peklo," v které se tančívalo a hrálo na housle, ale jen do deseti večer. Kdyby se tancovalo déle, bouda by se prý i s tanečníky propadla.