Příjemnou noc, je úterý 17.9.2019. Dnes má svátek Naděžda, zítra Kryštof.

Zdeněk HlaváčLetos v únoru vyšla kniha povídek Zdeňka Hlaváče „Zelenými stezkami Velké pláně“, vypovídající o Zdeňkově celoživotním koníčku  - myslivosti. Široké lanškrounské veřejnosti je však Zdeněk Hlaváč známý hlavně díky své téměř třicetileté práci v kultuře. Mnoho let působil ve Společenském domě a později v městském Kulturním centru. Z Lanškrouna se odstěhoval před třemi lety do Holešova, kde se oženil, což byl podle jeho slov také důvod odchodu z Lanškrouna.


Pracuješ Zdeňku i po přestěhování v nějakém kulturním zařízení?
V Holešově jsem začal pracovat jako vedoucí takového menšího kolektivu v jedné potravinářské firmě zcela mimo svůj obor, což bylo taky mé přání a cíl. Prostě, abych zcela změnil životní styl.  Bohužel, opustilo mne zdraví, takže teď jsem vlastně čekatelem invalidního důchodu, protože už rok jsem opravdu vážně nemocný. Teď čekám na rozhodnutí, co se mnou bude a nebude.


Jak jsi dospěl k rozhodnutí vydat knížku?
Psát povídky jsem začal asi před třiceti lety.  Psal jsem ale opravdu jenom do šuplíku, mnohokrát jsem se k tomu vracel, vylepšoval, pořád se mi nezdálo, že je to ono. Něco z toho bylo otištěno v příloze časopisu Myslivost. Vstoupil jsem do klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě a několik povídek publikoval v antologiích „Příběhy postříbřené jehličím“ (2007) a „Z lesů luk a strání“ (2008).  Renomovaní autoři mne vybízeli, abych už konečně vydal nějakou rozsáhlejší publikaci, ale já jaksi ve své plachosti nevěděl „ jak na to“. Až se potom naskytla příležitost ve vydavatelství Akcent, tak jsem jí využil a vydal tuhle knížku. Což je vlastně takový výbor z mých povídek.


Z tvé knihy jsem se dozvěděla, že Velká pláň se táhne od Damníkova směrem k Anenské Studánce. Knížka má zřejmě šanci oslovit právě obyvatele našeho regionu. Je to tak?
Samozřejmě, týká se vyloženě úzké oblasti, tedy okolí Lanškrouna, Damníkova, Anenské Studánky, Lukové, týká se také úzké skupiny čtenářů.

 
A ty se sem, jak vím, stále vracíš...
Ano, v Damníkově žije moje maminka a bratr, za nimiž jezdívám.


Máš za sebou vydání své prvotiny, fotografuješ, pokoušíš se o ilustrace svých povídek. Plánuješ ještě něco dalšího?
V úterý (6. 4.) jsem odevzdával další rukopis. Takže uvidíme, jak to dopadne.


Jde opět o povídky?
Je to taková zajímavá kombinace. Jsou to jednak povídky přímo z přírody a také povídky o lidech, se kterými jsem se potkal v myslivosti. Takové jejich charakteristiky spojené vždy s nějakým humorným příběhem, neboť o humor není mezi myslivci nouze.  A protože jsem i tvůrcem receptů, je tam i několik originálních zvěřinových receptů.


Díky Zdeňku za rozhovor a přeji ti kromě zdraví také hodně silných „mysliveckých“ zážitků.
Marie Hrynečková

Výše uvedenou knihu Zdeňka Hlaváče lze zakoupit v knihkupectví Hvězda v Lanškrouně anebo přes internet na www.vydavatelstviakcent.cz. K zapůjčení je v Městské knihovně Lanškroun.



Se souhlasem autora zveřejňujeme ukázku z knihy „Zelenými stezkami Velké pláně“:


Chvála bláznovství
 „Mohu jít s tebou?“
Zvedl jsem oči od batohu naplňovaného nezbytnými mysliveckými proprietami pro „velikonoční“ čekanou. Stála ve dveřích s půvabně zkříženýma dlouhýma nohama, které ještě nezapomněly na bohaté paprsky loňského léta. Zlatavá kůže kontrastovala s krajkovým lemem kalhotek, jež překrývalo volné triko oblečené „jen tak“. S hlasitým polknutím jsem se narovnal. Fakt chce jít přítelkyně se mnou, anebo je to poslední pokus, jak mne zadržet na chalupě?
„Bude zima“, začínám obezřetně dialog.
„Neva, vezmu si obzvláště teplé prádlo, ne, fakt medvěde, to se musí vydržet“.
Oslovení „medvěde“ mě vždycky dostane. Jen přemýšlím, jestli jsem brtník, grizzly nebo kodiak. Stále se mi to ale nezdá.
„Je to čtyři kilometry tam a čtyři kilometry zpátky, na kazatelně se sedí tak dvě hodiny“.
„Když to vydržíš ty!“
Podléhám, jen si dovolím podotknout, že botasky nejsou tou nejvhodnější obuví a chvíli diskutujeme nad těmi otřesnými gumovkami. Gumovky jsou na nohách, silonová bunda nám sice trochu šustí, myslivecká pokrývka hlavy je přijata bez podstatnějších komentářů.
„Tys říkal dvě hodiny, co tam jako budeme dělat?“ Aha, a je to tady.
„Pozorovat krajinu - dnes by mohly být vidět Jeseníky s Pradědem, pozorovat zvěř, ptactvo, přírodu, víš?“
Chvíle ticha. „Mohu si vzít pletení?“ Krčím rameny. Nakonec, vše se má zkusit, vše je někdy poprvé. Pro mne je pobyt v přírodě, ať je to čekaná, šoulačka, společný lov, přikrmování, především velkým relaxem . Tím, že vnímám nekonečné množství dějů odehrávajících se v mém okolí, zapomenu na nekončené množství starostí, které přináší jeden běžný lidský život.
Je nádherné dubnové odpoledne. Cesta kolem zregulovaných vodotečí zakrývaných polehlou vyluhovanou třtinou je příjemná. Z pole osetého jarním ječmenem se zvedají dva páry hřivnáčů a pomyslně ruší kruhy opisované, ovšem v jiné letové rovině, manželským párem kání lesních. Nad břehy poletuje sameček strnada rákosního a odvážně střeží svůj okrsek. Jarní vlání je prostoupeno vůní vyhřáté hlíny.
Kazatelna stojí při úpatí Homole. Je stará, zašedlá dešti a slunečním palem, věk ji naklonil směrem k lesnímu okraji. Galantně dávám přednost.
„Ty se mě chceš zbavit, viď?“
„No, ten žebřík nevypadá moc důvěryhodně, stačí prý jedna uvolněná příčka…“
„Prosím tě, vidíš to zaschlé bláno na příčlích? Někdo tu tento týden byl a evidentně nespadnul. Nikde nevidím tratoliště krve ani úlomky kostí.“
„Ach jo, ty ale dovedeš uklidnit!“ Rozechvěle se přitahuje k prvnímu stupu a pevně objímá jemnýma rukama velice hrubě opracovaný materiál žebře.
„Jé, tady je těsno!“
„Pššššš, potichu, od této chvíle prosím tě potichu, po-ti-chu, ano?“
„Oni nás slyší?“ Následuje pětiminutový šeptaný výklad o smyslech zvířat. Dobře. Odkládám batoh, dalekohled pokládám na lavičku, nabíjím kozlici.
„Ty budeš střílet?“
„Já nevím, asi ne, spíš teda ne, maximálně kdyby se objevila liška, ale to možná taky … Víš, to je prostě takový zvyk, to se děje automaticky, prostě si na čekané nabiju zbraň.
Poněkud se odsunula, představa výstřelu ve stísněném prostoru kazatelny zřejmě není lákavá. Stavím kozlici do rohu a věnuji se pozorování úzkým výhledem okénka. Cítím, že mne poočku pozoruje a po mém pozorování dalekohledem automaticky natahuje ruku. Bunda šíleně šustí. Při každém tom odporném zvuku se mračím, ale jsem nepochopen. Za půl hodiny vybíhá na divoce zarostlou nesklízenou loučku první zajíc. Hlásím jej jemným dloubnutím „ Vidím“ a natahuje ruku pro dalekohled. Po několika minutách se zajíc stává okoukaným protagonistou. „Můžu plést?“ Krčím rameny a pokyvuji hlavou. O dané činnosti v lůně přírody nemám sebemenší představy. Trhnu sebou při prvním cinknutí jehlic, ozývá se opakovaně, v nepravidelném rytmu. Sleduji pletařku. S vyplazenou špičkou jazyka střídavě pozoruje dílo a okénko kazatelny. Co všechny ještě nezažiji. Smiřuji se s poněkud nestandardní situací a předpokládám, že čekaná je v háji. Pozoruji ptáky přitahující nocovat pod ochranu vzrostlého smrkového lesa a příkré bukové stráně.
Budníčci, drozdi, kosi, nad korunami doupňáci. Sýkory provádějí své veletoče na větvích okrajového nárostu, brhlík se přitisknul ke stojině kazatelny a sešplhal k zemi hlavou dolů. V dáli zapískala káňata, vzápětí jim odpověděli krkavci a za našimi zády sojka. Modrokřídlá lesní policistka se ozvala znova, zabřinkotali kosi. Sáhl jsem po obzorce.
„Co se děje?“
„Přichází nějaká zvěř.“
„Jak to víš, ty něco vidíš? Kde?“
„Pššš, to hlásí ti ptáci, poslouchej,“ šeptám rozčileně. Cinkot jehlic ustal a stal se zázrak. Mezi kmínky mladých břízek pronikly černé a šedé pruhy, na loučku vyšla srna s ročním paličkářem.
„Srnky!“
„Pššššš, proboha tiše!“
Srnčí zuřivě uškubávalo první lístky prodravší se žlutošedou stařinou. Srna byla v dobré kondici, což se o jejím potomku říci nedalo. Vystouplá páteř, tenoučký krk, jakoby rozcuchaná srst. Na tmavém čele se rýsovaly dvě bakulky zakrnělého paroží. Pomalu přicházeli ke kazatelně, odkud je pozorně sledovala čtveřice očí. Sáhnul jsem po kozlici. V té světlomodré dvojici očí se objevil obrovský otazník.
„Ty budeš střílet? To snad ne, to nesmíš!“
„Pšššš, jasně že nebudu, doba lovu začíná až za měsíc, jenom si zkusím zamířit“.
Posadil jsem hrot křížové osnovy puškohledu na srncovu komoru a v duchu stisknul spoušť. Ano, teď jsi v naprostém klidu, protože víš, že k výstřelu nedojde. Za měsíc? Za měsíc budeš dýchat s otevřenými ústy, bláznivě tepající srdce najednou vyplní celý hrudník, ruce jen stěží udrží předpažbí a krk pažby na zlomek sekundy v klidu. Cvičně jsem zamířil na krk srny. To už bylo asi příliš. Celé pletení zcela náhodou spadlo na podlahu kazatelny. Pohledy lidských očí se střetly s černými světly. Srna pronikavě bekla a oba kusy odskočily do nárostu. Tiché šustění doprovázelo jejich ústupovou cestu. Napřímila se, zřejmě čekala vodopád silnějších výrazů. Nepřišel. V klidu jsem odložil pušku a začal se připravovat k odchodu. Ve vesnicích pod námi začala probleskovat první světla, ze vzdáleného Laudonu se začal v serpentinách plazit nekonečný had rozsvícených automobilových reflektorů.
„Toho srnce v květnu ulovím“.
„On bude pořád tady?“ Souhlasně kývám. „A proč takového chuděru malého, proč ne nějakého velkého srnce?“ Snažím se vysvětlit pravidla chovu a průběrného odstřelu. Viditelně ji asi zajímá jiná stránka lovu. „Bude ti ho líto?“
„Nejdřív nebude, potom bude.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Nejdřív budu mít v hlavě ty zásady chovu, pro jejich naplnění se ho budu snažit přelstít. Určitě to nebude tak jednoduché jako dnes. Pak se budu soustředit na dobrý výstřel, který zvířeti nezpůsobí trápení. Pak přijdu k úlovku a bude mi ho líto. Budu litovat jeho tělesnou ubohost, budu litovat toho, že se už nikdy nepotkáme.
Dlouhé ticho zaplnila jen její tři slova „to je zvláštní“. A ticho pokračovalo a prostupovalo naše myšlenky, tisíce nevyslovených otázek a odpovědí bylo napsáno na hasnoucí obloze, k níž jsme obrátili své oči.
„Půjdeme?“ zašeptal jsem do přicházejícího fialového soumraku. Pokývla hlavou a podala pletařské propriety k uložení v batohu. Při sestupu jsem byl galantní, pečlivě jsem kontrolovat každé její stoupnutí. Při došlapu na zem si viditelně oddychla. Podél lesa jsme vykročili k silnici. Za terénní vlnou jsme zradili další dva kusy srnčí, z temene Homole se ozval temným houknutím výr. Přicházel klidný, smířlivý večer prosycený vůněmi přicházejícího jara. Vyhledala moji ruku.
„Byla jsem hodně blbá?“
„Proč blbá, prosím tě, spíš já si připadám jako blázen. Teď právě přemýšlím, co si o nás mohou „normální“ lidi myslet, když vidí, co s námi udělá taková obyčejná čekaná. Proč na ni vůbec chodím? Co nám ten relativně „ztracený“ čas dává? No jo, je to tak, tichej, zelenej blázen“.
„A - je vás hodně, takových tichejch bláznů?“
„No, moc asi ne, nebo mi připadá, že čím dál míň.“
„To je ale škoda, medvěde, to je škoda“.
Na malý okamžik se o mne opřela. Sfouknul jsem pomyslné smítko z jejích blonďatých vlasů a vzal ji kolem ramen. Třeba opravdu zas takový blázen nejsem...

 

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Zaregistrovat a přihlásit se můžete v pravé části stránek.

Komentáře   

+1 #1 Dáša Brýdlová 2010-04-14 21:42
Ahoj Zdeňku!
Ty ale umíš překvapit!
Hodně dalších takových spisovatelských inspirací a k tomu hodně dobré zdraví Ti přeje
Dáša