Ptáme se děkana Zbigniewa Czendlika:

Letos jsmvýrazněji uvědomili dočasnost lidského bytí. Více myslíme na zdraví, vážíme si možnosti být pospolu, jsme ochotnější nezištně pomáhat. Vnímáte to podobně?
Já jsem na jaře, když byla vlna určité solidarity a pomoci, záchranářům se vařily obědy, všichni šili roušky a vzájemně jsme se podporovali, v jednom rozhovoru říkal, že covidová doba je pro nás příležitostí k tomu, abychom se projevili skutečně jako lidé. Každý z nás se projevil jako člověk.

Byl jsem svědkem, jak se lidé v Lanškrouně zapojovali. Musím říct, že sám jsem se nějakým výrazným způsobem na té pomoci nepodílel. Ale moji kolegové, obzvlášť v městech, kde jsou nemocnice, se někteří zapojili jako dobrovolníci například do práce v nemocnici. Je to hezké. Myslím si, že nám to všem hodně dalo. Ti, kteří tu pomoc nabízeli a podávali ruku, tak z toho měli radost a pochopitelně radost z toho měli i ti, kteří tu pomocnou ruku přijímali. To jsou ty radostné okamžiky, které potřebujeme.

Od té doby se ale lecos změnilo.
Myslím si, že to, co se odehrává v Lanškrouně, je totožné s tím, co se odehrává v celé republice. Ani ti nejstarší občané nepamatují, že by ve svém životě zažili něco podobného. Je to pro nás všechny nová zkušenost. I pro mě.

Já jsem donedávna dělal vše pro to, aby lidí, kteří budou navštěvovat bohoslužby, bylo co nejvíce. A teď jsem se dostal do situace, kdy musím brzdit a říkat: „Nechoďte. Zůstaňte doma.“ To je moje první zásadní zkušenost.

Jednou z definicí člověka je, že je bytostí společenskou a ke svému životu potřebuje vztahy. Nejen rodinné vztahy, ale i ty širší vztahy, kamarádské, přátelské, pracovní... Vidím, že spousta lidí trpí deficitem těchto vztahů. Někdo je rád, že je konečně s rodinou a řekne si: „To je super. Skvělý. Mám tolik času pro svou rodinu.“ Perfektně to snáší. Ale chybí mu právě ty širší vztahy.

Ale pak je, řekl bych, druhá skupina, která není zvyklá být tak dlouhou dobu se svojí nejbližší rodinou. Být čtyřiadvacet hodin spolu už neumíme a to se promítá do našeho chování. Pozoruji, že lidé jsou víc podráždění, že nás dokáží rozčilovat maličkosti. Nevím, nakolik si to lidé uvědomují, ale myslím, že určitě vzrostl počet hádek. Je to součást našeho života. Já si vzpomínám na jednoho profesora, který říkal, že manželé, pokud se nehádají, znamená to, že si neříkají pravdu.

Už před časem jsem říkal, že pokud to bude dlouho trvat, tak nám dojdou síly. A v té druhé vlně to vidíme. Ta solidarita už není, není to takové to frontální, masové projevování dobra. Naopak. Už nám docházejí síly, jak fyzické, tak psychické. Docházejí nám peníze, přicházíme o určité jistoty, takže už začínáme víc myslet na sebe. S určitými obavami se díváme do roku 2021. Kdyby to trvalo déle, tak nevíme, co to přinese a jak to zamává našimi životy.

Máte na mysli nějaké konkrétní nebezpečí?
Trápí mě, že se v současné době přehlíží naše psychické zdraví. Soustřeďujeme se na to fyzické, ale víme, že většina nemocí je psychosomatických, důležitá je naše psychika. Bojím se, že až se vyléčíme z tělesných nemocí, tak nebudou stačit psychiatrické léčebny. Budou chybět psychologové a psychiatři. Musíme se na to připravit. Ta další vlna, která fyzickou nemoc doprovází, se podepíše na našem psychickém zdraví. Myslím si, že vzroste počet rozchodů a rozvodů. Přestože se na to dívám pozitivně, bude ještě dlouho trvat, než to odezní.

Vidíte v této situaci i svoji roli?
Na tu se připravuji. Jak jsem se předtím fyzicky neangažoval, tak tady si říkám, že té práce budu mít víc. A už to pozoruji i v mailech, které dostávám. Na jaře jsem se snažil odpovídat na všechny maily, které jsem dostával. A protože jejich počet narůstal, tak potom jsem někdy už neměl sílu odpovídat. A dnes už mám strach ty maily vůbec číst, protože mě to velmi vyčerpává. Jsme všichni v komplikované situaci. I mě se doba covidová dotkla, zasáhla mě podobně jako všechny. Připravuji se na to, že těch duchovních problémů bude víc.

To zní dost pesimisticky. Chtěla bych podotknout, že já příští rok vnímám spíš jako naději, že ta situace má konečně alespoň nějaké řešení.
Já pochopitelně také, protože věřím, že přijde snad řada i na mě, že se budu moci nechat očkovat. A v tom vidím tu naději. Ale my musíme té naději pomoci a být v ní aktivní. Mně se líbí slova Václava Havla, který říkal, že naděje není v tom věřit, že to nějak dopadne, ale naděje je o tom, že to, co společně děláme, má smysl. A já přesně vidím tu naději ve smyslu očkování a dodržování určitých opatření. Takhle se dívám na tu naději a na rok 2021. Pokud v tom budeme vidět smysl, tak to dobře dopadne.

Děkuji, že jste byl ochoten podělit se o vaše názory.
Marie Hrynečková