V předvečer pohřbu zpěváka Waldemara Matušky rádi zveřejňujeme vzpomínky kapelníka Josefa Pilného na koncert u příležitosti zpěvákových 70. narozenin. Koncert, na kterém lanškrounský Big Band účinkoval společně s naší pěveckou špičkou, se konal 2. července 2002 v sále pražské Lucerny.

„První informace o možném účinkování našeho orchestru na této akci“ - říká Josef Pilný - „jsem dostal od Zdeňka Tulise. Znělo to tak šíleně, že jsem tomu nejprve moc nevěřil. Pak mně to Zdeněk zopakoval s tím, že se mi ozve pan režisér František Polák. A tak se i stalo a přibližně půl roku předem mně skutečně tento známý režisér zavolal s tím, že by bylo dobré, kdybych se za ním stavil do České televize. Tak jsem se za ním vypravil a dozvěděl se základní informace a představy pana režiséra o repertoáru. Z toho mimo jiné vyplynulo, že na některé skladby neexistují noty a zda bych byl ochoten a schopen některé skladby zaranžovat pro tuto akci pouze ze zachovaných nahrávek. Tedy jsem si odvezl část not, které již byly k dispozici a dohodli jsme se, které skladby bych měl udělat já a které ještě pan Polák zadá zpracovat jiným aranžérům. V televizi jsem pak byl za panem Polákem ještě jednou k doladění některých věcí.
Mezitím jsme začali usilovně zkoušet. Zkoušky se ale poněkud od předchozích lišily. To bylo dáno tím, že většina skladeb nebyla příliš těžkých, ale bylo třeba je připravit dokonale po všech stránkách.
No, a pak se přiblížil okamžik odjezdu do Prahy, kde jsme měli i s přípravou trávit 4 dny. Dva dny se pouze zkoušelo v televizi, třetí den v Lucerně a také proběhl první koncert na nečisto a čtvrtý den již pouze druhý, hlavní koncert naostro. Konal se právě v den narozenin Waldemara Matušky.
První den jsme tedy zkoušeli pod dozorem pana režiséra Poláka. A ten byl také pro nás nejnáročnější především psychicky, jelikož jsme zde byli vystavení tlaku k dosažení optimálního výsledku. Lidově řečeno nám, jako bývalý muzikant, „vychytal blechy“. Z paměti nám určitě nevypadne Píseň Ofélie, po stránce harmonie, intonace a výrazu velmi náročná skladba.  Každý jen trochu nedoladěný akord jsme museli obehrávat dokud se intonace nestala dokonalou. Nastal i další problém a to v sóle, které aranžér napsal pro kytaru. A i když jsme sebou měli skvělého kytaristu, panu režisérovi se to nelíbilo. Koneckonců nám také ne, ale nebyla to chyba kytaristy, nýbrž nepříliš vhodné volby sólového nástroje. A tak jsme to zkoušeli znovu a znovu a pořád to nešlo. Tehdy se ozval Richard Hora, jediný přizvaný hráč na dechový nástroj a to z Moravské Chrastové, a pravil, že má v pinglu křídlovku a že by to zkusil na ní. Zahrál to tedy na křídlovku a všichni, i pan režisér, jsme věděli, že je to ono.  I přesto, že tento nástroj je zcela typický pro klasickou českou dechovku a nikoliv pro pop.
Tato zkouška nám dala opravdu zabrat a chvílemi jsem si říkal, že jsme sem vůbec neměli jezdit. A taky jsem si jen říkal, abychom ten tlak vydrželi psychicky. Později mně ale pan Polák řekl, že to naše hraní ani ten první den nebylo tak hrozné, ale protože nás neznal, tak na nás dělal trochu bububu, abychom jednak pochopili vážnost situace a také aby si trochu otestoval naši již zmíněnou psychickou odolnost. Od té doby také na našich zkouškách, když se někomu nelíbí, že mu něco vytýkám, připomínám drezúru pana Poláka. A naopak. Tehdy jsem si říkal, že kdybych byl na našich zkouškách hodný, jak si představovali ti co vytýkali mně, že jsem moc náročný, tak bychom po první zkoušce v televizi jeli domů, a to s brekem. Nepřeháním.
Na druhý den měla zkouška začínat někdy odpoledne, ale já jsem nařídil, že budeme zkoušet už od rána a že musíme nalezené chyby zcela odstranit. To jsme udělali a na odpolední zkoušku se již dostavili muzikanti z doprovodné kapely Waldemara Matušky KTO (Kamarádi táborových ohňů). A když se začali rozehrávat, bylo nám jasné, že to zase tak horké nebude. Tu a tam bylo slyšet nenaladěnou kytaru, aniž by si z toho kolegové dělali nějaké starosti. Bylo zřejmé, že se všichni s Františkem Polákem znají a že předpokládají bezproblémový průběh akce. A ten se jim ani moc nevěnoval, jelikož nastaly jiné potíže. Například posun hlasových rejstříků hlavních protagonistů v závislosti na jejich již vyšším věku, tedy že u některých písní prostě pro „hvězdy“ neseděly některé tóniny.
No, a když jsme večer po zkoušce odcházeli v televizi k vrátnici, zazvonil mně telefon a ozval se pan Polák právě kvůli již zmíněné Písni Ofélie. Tu jsme i s uvedenými peripetiemi nacvičili v tónině oproti originálu o 2 tóny nižší, a to kvůli omezenému rozsahu paní Kubišové v jeho horní části. No, a pan Polák mě informoval, že tím se ale skladba zase dostala mimo rozsah pana Matušky naopak v nejhlubších tónech. Ten to sice na zkoušce nepřiznal, ale po ní panu Polákovi zavolal, že to takhle prostě nezazpívá. A tak jsem dostal za úkol do rána skladbu přepsat o tón výš a hlavně nic neříkat paní Kubišové, aby se toho náhodou nelekla. Takže veškeré dolaďování konkrétně posazených akordů bylo fuč. A další úkol, také do rána, vymyslet nějakou znělku. Takže jsem moc nespal, ale stihl jsem obojí, některé party si přepsali muzikanti sami.
Třetí den ráno se již zkoušelo v Lucerně. Nejprve zvukové a kamerové zkoušky a pak poslední zkoušky se zpěváky.
Řekl bych, že se s námi moc nepárali. Prostě od nás očekávali profesionální výkon a o nějaké velké zkoušení nikdo neměl zájem. Docela mě překvapilo, že snad ani žádné výhrady ze strany zpěváků k nám nebyly. A když jsem já žádal, abychom nějaká sporná místa zkusili ještě jednou, tak to skutečně bylo jen jednou a muselo to stačit i když se mi to leckdy dost hrubě nezdálo. V důsledku toho mi později přišlo líto, že některé skladby mohly dopadnout lépe, speciálně Píseň Ofélie, protože na konci jsme vůbec neměli ponětí, kdo má dát nějaký signál a na můj požadavek to dozkoušet oba protagonisté reagovali, že je to dobré. Tak jsem to ukázal podle svého odhadu, ale myslím, že to mělo být jinak. A ty nervy bych pak při koncertech nikomu nepřál.
Musím ale říci, že jsem ocenil schopnost Waldemara Matušky jednoduchým gestem řídit kapelu, aniž by se přitom obrátil k divákům zády, tak jak je to u dirigentů běžné.
No, a večer přišel první nahrávaný koncert. Točil se i tento předpremiérový, pro případ, že by se něco nepodařilo. A musím zdůraznit, že vše na živo!  Samozřejmě i tento byl do posledního místa vyprodán, ale celebrity se měly dostavit až další den.
Takže první koncert proběhl a my jsme s napětím očekávali, jaké bude hodnocení pana režiséra. A kupodivu pan režisér byl s naším výkonem spokojen, pouze pravil: „hvězdy neměly den“. To proto, že díky různým chybám sólistů nebylo z prvního dne použitelné pro vysílání v televizi vůbec nic.
Ale asi měl nějaké výhrady ke druhé kapele, což jsme pochopili druhý den. Chlapci z KTO tam pobíhali značně nervózní a dost si vybíjeli zlost na zvukařích, „takhle že se nedá hrát, odposlech stojí za...“  .. a podobně. A v zákulisí visel jakýsi plakát, na kterém byl uveden kompletní program prvního koncertu. Ten měl cca 32 položek, ale po prvním koncertu jich byla snad čtvrtina vyškrtána pro různé chyby.
Po prvním koncertu mě také pan režisér poučil, že na jevišti je šéfem dirigent a tedy že nemám nechat hvězdy se v mezerách mezi skladbami moc „rozkecávat“ Já jsem sice měl ve scénáři vypsány tzv.“šlágvorty“, ale hvězdy, jak říkal pan Polák, je většinou zapomněly. Takže mně pak nezbylo, než jim nekompromisně s kapelou vpadnout do dialogu.
No, a když jsme začínali druhý koncert, tehdy mě naplno došlo, čeho že se to účastníme. Totiž při pohledu do hlediště jsem nenašel tvář, kterou bych neznal. A to ne, že by tam seděli mí známí, ale známí nás všech – z televize, filmu, politiky...... Nakonec, v televizi je všichni viděli. Ti všichni seděli v hledišti.... a na jevišti stála dobrá parta kluků a děvčat z Lanškrouna. Ten pocit byl nepopsatelný. A samozřejmě taky obrovský stres. Ale řekl bych, že na mě i na celý orchestr tento stres působil pozitivně. Odehráli jsem i druhý koncert a v podstatě opět bez chyby, resp. bez takové, které by si někdo všiml. Jako například tón do pauzy, špatné nasazení tónu, hrubá disonance atd. Ale nic takového se nestalo a mně se tomu ani nechtělo věřit. A skladba, která se nám nejvíce povedla, byla ta, ke které měl zprvu pan režisér tolik výhrad „Píseň Ofélie“. Z těch skladeb, které jsme tehdy nahráli, byla nakonec tato, řekl bych, mistrovským kouskem jak sólistů tak naším. O tom svědčila téměř exploze potlesku a ovací po jejím doznění.
A myslím, že to bylo právě v tomto okamžiku, kdy celý sál aplaudoval. Tehdy se uprostřed sálu zvedla tleskající postava. Byl to známý, bohužel již nežijící herec, pan Jiří Kodet. Zvedl se jako skutečný aristokrat a svým příkladem zvednul ze židlí všechny přítomné v Lucerně. Na to se prostě nedá zapomenout.
Já jsem ji později našel na nějakém výběru starých nahrávek a zcela neskromně musím říci, že ta naše nahrávka je proti této o sto procent lepší. Ono je to ale asi skutečně tou původní instrumentací, kde místo orchestru byly elektronické varhany s kytarou dosti archaických zvuků. Možná také proto se tato původní nahrávka nestala známější.
Po skončení 2. koncertu jsme se převlékali v nejhlubším patře Lucerny a za přepážkou se převlékali chlapi z KTO. My jsme moc nemluvili, a za přepážku nebylo vidět, tak si za ní chlapi z KTO začali vylévat srdce, že se na to mohou v....t  aby někam chodili něco přetáčet. Prostě jsme pochopili, že jim pan režisér Polák sdělil, že pokud chtějí, aby se jejich část koncertu mohla vysílat, musí znovu do televize a ve studiu pak opravit zvukovou stopu.
Na naší části záznamu se nemuselo opravit vůbec nic. Tím se náš pocit dobře odvedené práce ještě umocnil. Prostě jsme věděli, že jsme obstáli ve tvrdé zkoušce s parametry nastavenými pro profi kapelu.
A já ještě dnes mám potřebu všem kolegům a kolegyním z kapely za tento výkon poděkovat. Nakonec o dobře odvedené práci svědčí i to, že celý pořad byl hned začerstva dvakrát vysílán v hlavním vysílacím čase České televize. Pak jsem z něho viděl použité některé úryvky, například při narozeninách paní Hany Hegerové. Tady myslím byl náš záznam dokonce konfrontován s ještě černobílým záznamem nahraným Orchestrem Karla Krautgartnera – prostě část skladby byla puštěna ze starého čb záznamu a část z barevného nového. A musím říci, že jsme zvukově vůbec nepůsobili dojmem „chudých příbuzných“. A definitivní potvrzení vysoké kvality bylo právě použití tohoto záznamu jako vzpomínkového pořadu po úmrtí Waldemara Matušky.

A protože jsme se v zákulisí mohli bezprostředně potkat s našimi nejznámějšími celebritami, máme i na tuto část Lucerny řadu vzpomínek.
Příjemně nás překvapil Karel Gott. Kdo s ním chtěl promluvit, s tím bez nějaké povýšenosti promluvil.  Před zahájením druhého koncertu například seděl mezi námi v zákulisí u monitoru, který snímal stav hlediště a bavil se spolu s námi tím, jak se pořadatelé snažili, a to dost dlouho zcela bezvýsledně, z první řady dostat starou dámu s neplatným lístkem, kvůli níž nemohl hlavní galakoncert začít.
Pan Jiří Suchý byl velmi příjemný, ale snažil se nám odlákat (lidově řečeno „zlanařit“) saxofonistku Magdu Vašíčkovou (nyní již Hubenou). A činil to vehementně oba dva dny – nabízel jí angažmá v Semaforu. Magda ale odmítla. Mysleli jsme si, že je to proto, že s námi je jí líp. Dnes už víme, že to kvůli nám, tedy kapele, zase tolik nebylo.
Já jsem tam měl trochu jiné starosti – v ruce jsem měl asi čtyřstránkový scénář, podle kterého jsem řídil první polovinu koncertu. A tak jsem si pročítal ty tzv. šlágvorty, abych něco nezvoral.

***
A asi před týdnem mě Honza Hubený, náš trumpetista, říká: „když jsem po sedmi letech znovu viděl ten záznam v televizi, tak až teď jsem si uvědomil čeho jsme se vlastně zúčastnili a že pro amatérskou kapelu už v podstatě nelze získat větší poklonu“.

Josef Pilný

Fotogalerii ke koncertu z televizního záznamu ČT1 najdete na http://venon.ow.cz/band/matuska/matuska.html