Rodák z Výprachtic, významný vojenský kapelník, komponoval své skladby převážně pro dechové orchestry. Několikrát se zúčastnil tradičního lanškrounského Monstrkoncertu dechových hudeb.
Potomek rozsáhlého muzikantského rodu Pravečků a Vacků, jedna z nejvýraznějších osobností české dechové hudby. Vysokoškolsky erudovaný houslista a dirigent, organizátor dění především ve vojenských, později i v amatérských dechových orchestrech. Hru na housle studoval u Stanislava Ondříčka a poté na mistrovské škole pražské konzervatoře u věhlasného houslového virtuóza prof. Jaroslava Kociána, dirigování u prof. Pavla Dědečka. V roce 1931 se stal nejmladším vojenským kapelník v celé historii čs.armády. Po druhé světové válce obnovil, jako její velitel, činnost Vojenské hudební školy v Praze. V roce 1951 vypracoval organizační strukturu velkého reprezentativního armádního tělesa - Ústřední hudby čs.lidové armády, v jejímž čele stanul jako její velitel a umělecký vedoucí. 
Pro politikou nespolehlivost byl v polovině roku 1956 propuštěn z armády, kde strávil 27 let, naplněných tvůrčí a organizátorskou prací. Metodicky spolupracoval s dechovým orchestrem hornických a hutnických učňů v Ostravě a krátce na to byl přizván k umělecké spolupráci s dechovým orchestrem mladých v kraslické továrně na hudební nástroje AMATI. Stal se jeho uměleckým poradcem a spolu s dirigentem Karlem Hájkem přivedl toto těleso k nejvyšším vítězstvím na světových soutěžích. Z nich nejcennější je prvenství ve Světové soutěži v Kerkrade v roce 1970. V těchto letech se naplno rozvíjí Pravečkova organizátorská, skladatelská, instrumentátorská a dirigentská činnost. Působí jako častý hostující dirgent u přednách dechových orchestrů v Čechách, na Moravě i ve Slezku, je členem porot při národních i mezinárodních soutěžích a festivalech a zástupcem Československa v CISPM. Na kongresu CISPM v Lucembursku (1972) vystoupil s podnětným odborným referátem a jednotném pojmenování dechových nástrojů, jejich jednotné notaci, různosti obsazení dechových nástrojů a s tím spojenými problémy pro nakladatele, skladatele a dirigenty. Pravečkovy předložené teoretické názory, podložené dlouholetou praxí výkonného umělce, se stávají základem k přijetí a k platnosti pro zúčastněné národní svazy dechových hudeb.
Pravečkův osobitý skladatelský rukopis, zřetelný už po prvních taktech, je nezaměnitelný. Cit pro národní intonaci, vroucí melodičnost a mistrovská instrumentace pro velký dechový orchestr. Je dirigentem s neomylným, absolutním sluchem, s přehledným gestem, přirozenou autoritou s vlídným humorem. Zkušeným pedagogem vojenských i civilních odborných vysokých škol. S nezlomnou vírou především ve vlastní síly, s přesvědčením a správně zvolené cestě životem. Dirigent stovek orchestrů doma i v zahraničí. Přísný, ale vždy spravedlivý porotce. Hudební praktik a teoretik, autor rozsáhlých prací o dechových orchestrech a instrumentaci. Složil 159 skladatelských opusů.
Jindřich Praveček, dovršil tradice české koncertní dechové hudby.