Filip se Sárou se sešli na vernisáži

Drahá Sáro.
Myslel jsem si, že je jednoduché zapomenout. V tu chvíli, kdy jsem prudce zavřel dveře Tvého bytu a scházel schody dolů…měl jsem za to, že můžu klidně žít dál bez toho, abych ještě někdy viděl Tvoje oči. Slyšel jsem Tvůj pláč. Plakala jsi hlasitě a já se na chvíli na schodech zastavil. Ale nemohl jsem se vrátit.

Rozum velel, abych odešel, a srdce jsem v tu chvíli nevnímal. Je to už tolik týdnů. Snažím se každou noc usínat bez toho, abych myslel na náš první společný večer. Seděli jsme u kostkovaného ubrusu, popíjeli víno a dívali se jeden druhému do očí. Když ty svoje zavírám a vydávám se do říše snů, cítím stále Tvůj dotek. Jak jsi pomalu natáhla svojí ruku a dotkla se svými prsty jemně mojí tváře. Jak ses usmála. A já jsem v tu chvíli ztratil sám sebe. A na těch schodech jsem se našel. To svoje já, které se nechce na nikoho vázat. Ten svůj strach, že bys v mém životě zůstala jako jediná. Dokážeš si představit, že někdy pláču? Dokážeš si představit, že chodím po ulicích a hledám Tě? Doufám, že se budu moci zase svými prsty dotknout Tvých rtů. Že ten kus sebe, který jsem nechal u Tebe, bude navrácen. Chtěl bych pokleknout a prosit Tě, abys mi odpustila. Jen nevím, má drahá, jestli Tě ještě najdu… Tvůj Filip

Můj milovaný Filipe.
Večeřela jsem sama na místě, kde jsem Tě poprvé pohladila po tváři. Zavírala jsem oči a představovala si, že jsi tam se mnou. Je zvláštní jak Tě na jednu stranu nenávidím a přitom také tak trochu čekám, že projdeš těmi skleněnými dveřmi a obejmeš mě. Píšeš, že naděje umírá poslední. I já v sobě ještě nějakou mám. Za ty týdny, kdy jsi tu nebyl a schovával se možná více sám před sebou než přede mnou, jsem mockrát přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby ses vrátil. Dokáži odpustit? Dokáži zapomenout na to, jak jsi mi lhal? Podívat se ti znovu do očí a zase se vedle Tebe ráno probouzet? Nevím. Jen vím, že jsi mě donutil svými dopisy nad tím přemýšlet. Doneslo se ke mně, že chodíš po městě a hledáš mě. Filipe. Nechci se jednou ráno probudit, zjistit, že jsem stará a že jsem promarnila možná jedinou příležitost jak prožít svůj život po boku někoho, koho miluji. Nechci litovat toho, že jsem Tě odmítla. Sejdeme se v pátek na lanškrounském zámku. Počkám na tebe v sedm hodin večer za bránou. Přijď přesně prosím…víš, že nerada čekám. Tvá Sára

Příběh dvou figurín, které se celý minulý týden objevovaly na nejrůznějších místech v Lanškrouně, zval na vernisáž obrazů Petry Teplé. Ti, kdo pozvání přijali, se dočkali dalších překvapení. Petra Teplá dokázala už v minulosti při moderování pořadu Deja vu propojit taneční choreografie působivými příběhy, které sílu scénického tance znásobily. Stejně tak zaujala story, kterou dala svým obrazům. Nevím, zda je vystavená tvorba "dobrá", mně osobně se její naivní obrazy líbí. Dávají, spolu s krátkými komentáři, prostor pro fantazii. Promítané projekce, tanec a hudební doprovod v zámecké zahradě tento potenciál ještě podpořily.

Příjemný páteční večer věnovaný vskutku neotřelé vernisáži přinese navíc radost dětem ze Základní školy speciální. Dva z obrazů totiž autorka vydražila ve prospěch školy za 8 500 Kč. První z vyvolávací ceny 800 Kč na 2,5 tis., druhý z pětistovky na šest tisíc. Peníze škola využije k nákupu potřeb pro rozvoj výtvarných dovedností handicapovaných dětí.

Výstava v prostorách foyeru zámku potrvá do 18. září.

Marie Hrynečková