Začalo to pátráním v rodokmenu, skončilo to vydáním dvou historických románů. Autor Jiří Lešikar z Tatenic strávil více než čtrnáct let mapováním osudů svého předka Josefa Lidumila Lešikara, který v 19. století odešel za svobodou do Ameriky. Jak probíhalo hledání ztracených stop a co prozradily staré texaské dopisy?
Kdy jste se rozhodl napsat knihu o svém předkovi Lidumilovi, co bylo motivací?
Zpočátku jsem vůbec nepřemýšlel o napsání knihy. Dlouhé roky se zabývám rodinou genealogií. Bádám a doplňuji bílá místa v rodokmenu a tak se muselo samozřejmě stát, že jsem narazil na Lidumila. Až později se přede mnou otevřela celá jeho emigrační eskapáda. Byl jsem ohromen informacemi o cestách do Ameriky. V polovině 19. století byla totiž česká emigrace do Texasu tak trochu nevyzkoušeným dobrodružstvím a obě Lidumilovy výpravy (1851 a 1853) byly mezi prvními, ne-li úplně prvními, které použily kombinaci několika doprav. Od koňských povozů, přes nově budovanou železnici v Německu a v Čechách, až po plavbu plachetnicemi. Zdaleka to nebylo tak pohodlné, jako cca o 20 let později, když se zvedla moravská vystěhovalecká vlna z Valašska a Frenštátska. Ti už měli cenné informace od Lidumila a jeho přátel a také se zlepšily podmínky pro cestování. Železnice a plavby se zrychlily, začalo se cestovat parníky, ale to už jsme v době, kdy byl Lidumil od 30. dubna 1860 americkým občanem a pomoc s usídlením zajišťoval novým českým emigrantům. Vlastně jim vyšlapal cestičku. Byl, řekl bych, takovým prvním Pioneerem české emigrace v Texasu. Zřejmě, ale nejen proto, byl mezi nimi váženým člověkem. Musel jsem se pokusit něco napsat o tak zajímavém člověku. Vůbec jsem však netušil, jakou by to mělo mít formu. Jelikož jsem neměl ty informace, abych mohl psát literaturu faktu, vzešel z toho historický román. Trpělivě jsem skládal ústřižky Lidumilova života, jeden za druhým. Po 10 letech, ne však soustavného psaní, byl příběh na světě. Heuréka!
Z jakých materiálů jste vycházel, kde jste je hledal?
Používal jsem psané matriky a čerpal z výsledků bádání mých předchůdců. Často jsem navštěvoval různé archivy, nejvíc ten v Zámrsku (SOA), je pro badatele opravdovou studnicí informací. Ani jsem si neuvědomoval, že od mých začátků bádání až po vydání 1. knížky uplynulo víc než 17 let. Mezitím jsem si na internetu našel a zkontaktoval své vzdálené příbuzné v Texasu a začal si i s nimi vyměňovat informace o rodině.
Co bylo nejtěžší na psaní?
Většinou jsem psal od Vánoc do jara, než mě víc začala zaměstnávat zahrada a potřebné věci kolem domu. V té době jsme se také přestěhovali z Lanškrouna do Tatenice a sžívali se s jiným rytmem života. Paradoxně, asi to bylo to nejtěžší, skloubit rodinný a pracovní život s pátráním po Lidumilovi. S poměrně častými přerušeními to bylo vlastně asi to nejtěžší. A taky vydržet u psaní. Jednoduše nenechat se odradit, když v pátrání přijdete do slepé uličky a nemůžete z ní vybřednout.
Hlavně však musíte mít podporu rodiny, které se vaše psaní a hodiny, po večerech strávené u počítače, dotýká nejvíc. Když mám tuhle příležitost, chtěl bych poděkovat své drahé a tolerantní manželce, Petře, která byla mojí podporovatelkou, inspirací, konzultantkou a leckdy i spoluhledačkou informací. Určitou dobu nás bavilo pátrat společně. Postupem času, když jsem hlouběji zabředával do příběhu, jsem ani nepostřehl, že jsem zůstal osamoceným cestovatelem v čase. Prostě jsem se zasekl v 19. století. Petra byla také první čtenářkou Lidumila a první čtenářkou jeho pokračování, druhého dílu – Texas. Stala se i první majitelkou obou knížek. Mezi řádky Vám prozradím, že i skvělou inspirací pro děj. Do věnování jsem jí to napsal, ale chci jí znovu poděkovat. Bez její podpory bych knížky nenapsal.
Věděl jste po dopsání “jedničky”, že budete v psaní pokračovat, nebo kdy vznikl nápad na druhou knihu?
Já neměl ponětí, že budu jednou pokračovat. Ta první knížka mně dala pořádně zabrat. To víte, po tak dlouhém psaní jsem si chtěl užít klidu. :-) Když jsem prvního Lidumila uvedl do knihkupectví, což byla kapitola sama pro sebe, začali se mi ozývat lidé, žádající pokračování. Přicházely mi emaily s dotazy, kdy napíšu další knihu. Ať prý napíšu pokračování, že přece Lidumil musel v tom Texasu nějak žít, a že chtějí vědět jak. To se hezky řekne, ale hůř udělá! Ale popravdě? Nahlodali mě. Začal jsem si příběh představovat dál, ale narazil jsem. Jak mám psát o Lidumilově životě, když nevím, jak se mu tam vedlo? Pár indicií tu nakonec bylo, ale cožpak by stačily na druhý díl knížky? Ba ne! Takže mně nezbylo než začít pátrat v archivech místních amerických novin. Zapojil jsem do pátrání i svoje texaské bratrance, ale hlavně, měl jsem jedno neuvěřitelné štěstí. Paní Fortuna nakonec ukázala na jednu americkou dámu. Byla jí prapravnučka Lidumila. Paní, která v minulosti sama vedla rodinné výzkumy a světe div se, disponovala Lidumilovými dopisy.
Překvapilo vás ještě něco při psaní pokračování Lidumila?
Uvěříte mi, když vám řeknu, že si Lidumil opisoval svoje dopisy a ty si uschovával pro pozdější příležitosti, aby si mohl ověřit, co napsal? Lidumil byl natolik pečlivý, že si dělal kopie vlastních dopisů. Nejstarší zachovaný dopis je tuším z roku 1872. To je fantastické! Po více než 150 letech, můžu já, Lidumilův příbuzný, číst jeho vlastní dopisy a ještě jim rozumět. Několik dopisů jsem zařadil na konec druhé knížky, aby si čtenáři udělali obrázek, jak hezky česky Lidumil psal. Najednou jsem viděl jeho rukopis. Poznal jsem jeho osobitý styl psaní. Měl jsem obrovskou radost a dlouhé měsíce kopíroval stránku za stránkou, ukládal je do počítače a některé dokonce luštil pod lupou. Studoval jsem jejich obsah a lámal si hlavu nad tím, jestli to vůbec půjde, poskládat z těch útržků nový příběh. Lidumil se v dopisech vrací i do své původní vlasti, do svého života před emigrací. Musel jsem si znovu podrobně pročíst 1. díl a hodně si lámat hlavu, jak tohle všechno dát dohromady. Rozdíl v psaní obou knížek je však po přečtení prvních kapitol druhého dílu patrný. Druhý díl jsem totiž pojal jako vzpomínkový díl, a to i s přihlédnutím k těm pozdějším Lidumilovým dopisům. Příběh z Texasu se tedy odvíjí od konce Lidumilova dobrodružného života a dlužno přiznat, že na jeho konci to nebyla žádná hitparáda. A jestli mě na psaní druhé knížky o Lidumilovi něco překvapilo, jak jste se ptala v úvodu? Tak možná to, že jsem ten druhý díl o Texasu psal jen něco málo přes dva roky. To jsem opravdu nečekal. Na moje poměry to bylo dost rychlé, nemyslíte?
A ještě jedna věc mě s druhou knížkou Texas překvapila. Měla totiž opravdový křest. Knížce o Josefu Lidumilovi Lešikarovi šel za kmotra starosta Horní Čermné, Lukáš Lešikar. Jeden z návštěvníků křtu tam zmínil zajímavý postřeh. Totiž, že knížku o Lešikarovi napsal Lešikar a za kmotra jí byl další Lešikar. Tím se rodinný kruh hezky uzavřel. Lešikaři sobě! Pomyslnou třešničkou na „narozeninovém dortu“ bylo, že křest se uskutečnil téměř na den přesně, na který připadalo 220. výročí narozenin Josefa Lidumila Lešikara. Narodil se 18.05.1806 a křest se konal 23.05.2026. Možná jsem dal svému blízkému příbuznému hezký narozeninový dárek.
V kontaktu s Lidumilovými potomky jste, ale měl jste možnost je v Texasu navštívit?
Ještě neměl, bohužel. Už jsem byl 2x domluvený s bratranci na návštěvě, ale okolnosti mě
přinutily obě cesty zrušit. Napadá mě, není to až nápadná shoda s Lidumilem? Ten také musel první cestu za oceán odložit. :-) Každopádně je to mým cílem, v tuto chvíli asi největším. Přál bych si cestu absolvovat, abych tzv. ukončil svoje soužití s Lidumilem. Víte, on se mi Lidumil, ať chcete nebo nechcete, za těch 14 let, tak nějak dostal pod kůži. Moc rád bych navštívil jeho hrob v New Ulmu, kde je pochovaný vedle své manželky Terezky a dalších členů rodiny a také jeho původní farmu, poblíž Nelsonville. Tam by měla být stále původní stavba Lidumilova srubu, respektive jeho repliky, která byla zhotovena v San Antoniu a v roce 1936 vystavena na Texas State Centennial v Dallasu (100. výročí
nezávislosti USA). Na původním pozemku se také nachází bronzový, historický, texaský medailon (cedule), který propůjčuje významnému místu v Texasu Texaská historická společnost. Jinak Lidumilovi potomci žijí napříč celým Texasem, Houstonem počínaje a San Antoniem konče.
Jak Lidumilovi potomci vzpomínají na svého předka?
Je to velmi rozvětvená rodina. Většina potomků je Lidumilovou pátou generací a snaží se
scházet na rodinných srazech, ale už i tam je mnoho lidí z jiných rodin. Ale rozhodně je v Americe nebo spíš v Texasu víc Lešikarů než v Česku. O Lidumilovi samozřejmě ví a uctívají ho, i když nevím, jestli jdou až do takových detailů jeho života, jak je ukazuje moje knížka. Každopádně Lidumilův hrob často navštěvují. Samozřejmě že chtějí i moje knihy, ale tím, že je nemám přeložené do angličtiny, jsou pro ně jen příjemnou připomínkou jejich „velkého“ předka.
Jaký podle vás byl Lidumil, protože jste s ním ‘‘strávil“ hodně dlouhou dobu?
Jak už jsem řekl před chvílí, Lidumil se mi vryl pod kůži a dostat ho z hlavy mě bude asi ještě
dlouho trvat. Při psaní jsem celou dobu myslel jako on, cítil se jako on a byly okamžiky, kdy jsem pořádně nedokázal rozlišit děj v knížce od reality dneška. Každopádně Lidumil byl člověkem prahnoucím po svobodě a spravedlnosti. Za těmito cíli si šel tzv. světa kraj! Což jsem teď řekl s určitou nadsázkou, protože víme, že jeho cestou byla vlastně plavba lodí. :-) Byl to snílek a pravdomluvec. Byl pečlivý, pořádkumilovný, pracovitý a přemýšlivý vlastenec. Nebylo náhodou, že mu do Texasu napsala Božena Němcová. Nechybělo moc a místo největší české spisovatelky mohla být paní Božena spisovatelkou americkou. Vždyť napsala Lidumilovi, jak moc lituje rozhodnutí, že s ním neodjela do Ameriky, a to obzvlášť když i její manžel byl svolný k odjezdu. Velmi toho litovala, že zůstala v Čechách.
Kde je možné si vaše knihy koupit?
Budete-li si chtít knížky zakoupit, obraťte se na knihkupectví Kosmas, buď na jejich kamenné prodejny (v Lanškrouně je také) nebo na e-shop Kosmas.cz. Kdo by chtěl mít v knížkách vepsané moje věnování, buď pro sebe nebo jako dárek pro své blízké, navštivte moje internetové stránky: www.knihalidumil.cz a použijte, prosím, objednávkový formulář nebo mě kontaktujte přímo.
Na závěr chci poděkovat všem svým věrným čtenářům, podporovatelům a umožnitelům, kteří mně věřili od začátku mého psaní, ještě dávno před tím, než vznikla první knížka a dopředu mě podpořili, abych mohl knížky vydat. Děkuji všem, kteří se na knížkách podíleli a jsou uvedeni v tirážích a také těm, kteří zůstali tzv. za lajnou a dávali mně užitečné rady, coby nezkušenému autorovi. Všech si Vás neskutečně vážím.
Moc děkuji za rozhovor,
Pavlína Brýdlová
Foto: archiv Jiřího Lešikara
