House of Culture Lanškroun

Loňský výzkum, jak si občané města představují další osud Společenského domu, ukázal, že většina Lanškrouňáků netouží po novém kulturním stánku, ale přejí si rekonstrukci stávajícího Společenského domu. Také z neformálních rozhovorů s lidmi je patrné, že ke svému „kulturáku“ mají blízký vztah, spjatý s nejrůznějšími zážitky, zábavnými příhodami i milými vzpomínkami.

Přední část budovy Společenského domu byla postavena roku 1885 jako rodinná vila lanškrounského rodáka a podnikatele Rudolfa Emila Langera, výrobce stříbrného a zlatnického zboží. 

Své podnikání začal Langer původně v tehdejší Panské ulici (dnešní 28. října), kde si roku 1871 otevřel malou dílnu a obchod se zlatnickým zbožím. Firma R. E. Langera byla založena v roce 1872, jako tovární výroba zaprotokolována v roce 1877.

Vila Rudolfa Emila Langera (nynější Společenský dům) byla ve své době nejluxusnějším a nejpohodlnějším domem v celém Lanškrouně.

Jeho továrna v roce 1905 zaměstnávala 5 úředníků a 60 dělníků a byla uváděna jako nejmenší mezi velkými továrnami ve městě. V rámci celé monarchie však v oboru šlo o jeden z největších podniků. Zaměstnávala dokonce víc dělníků, než obdobné závody ve Vídni a Budapešti.

Rudolf Emil Langer, továrník a majitel vily, v níž nyní sídlí Společenský dům, měl šest dětí: Rudolfa, Bertu Pasch, Natalii Czapp, Kamillu Kinzl, Huga a George. O tom, jak vážné spory o otcovo dědictví vedli, názorně vypovídají zápisy v pozemkové knize. Ze záznamu, pořízeném 14. dubna 1921 vyplývá, že každý z vyjmenovaných potomků je spoluvlastníkem jedné šestiny majetku.

Počátkem roku 1947 skutečně došlo k předání budovy bývalé zlatnické továrny Rudolfa Langera okresnímu soudu v Lanškrouně. Za povšimnutí stojí, že podle tohoto dokumentu se ulice již nejmenuje Bahnhofstrasse (Nádražní). Později byla totiž přejmenována na Svitavskou a od roku 1945 na Stalinovu. V roce 1960 se vrátila k názvu Nádražní.

Minulý díl seriálu končil zápisem z kroniky města Lanškroun, který se týkal požáru Společenského domu dne 20. února 1948. Po zveřejnění textu se redakci ozval očitý svědek požáru, pan Jaroslav Lechnýř. Přestože mu tehdy bylo pouhých 5 let, požár si vybavuje a v následujícím rozhovoru jej popsal i v širších souvislostech.

V dopise z 28. června 1949 sděluje ministerstvo spravedlnosti Místnímu národnímu výboru v Lanškrouně, že souhlasí s přestěhováním okresního soudu z budovy nynějšího SD do nově nabízených prostor v budově čp. 43. Kdy konkrétně k vystěhování okresního soudu došlo, se však nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit, protože záznamy v pozemkových knihách se se skutečnosti pravděpodobně dost rozcházejí.  

„Když jsem se vrátil z vojny v roce 1953,“ pokračuje ve vzpomínkách pan Josef Majer: „tak tam byla v místě, kde je teď levé přísálí, hospoda. Nepamatuji si už přesně, ale myslím, že se tam chodilo zezadu. A vím, že tam byl pan Venzara. Bylo tam jen pivo, nic víc, ani buřta tam nedostal koupit a chodili tam štamgasti.

Do budovy Společenského domu se v 50. letech minulého století poté, co byl dobudován sál a při Tesle vznikl závodní klub, soustředila umělecká činnost. Sál byl využíván k divadelním představením, tanečním zábavám a plesům, koncertům a dalším kulturním akcím, o nichž bude řeč v dalších dílech.

Poté, co Tesla Lanškroun vybudovala ze zlatnické dílny společenský sál, požádalo podnikové ředitelství Restaurací a jídelen v Ústí nad Orlicí, jež zřejmě tehdy restauraci SD provozovalo, o povolení stavebních úprav. Ty měly pozvednout restaurační zařízení na úroveň ostatních prostor Společenského domu a zároveň být důstojným recepčním místem pro obchodní hosty a zahraniční delegace n. p. Tesla.

O tom, jak fungovala v roce 1965 kulturní činnost ve Společenském domě, vypovídá závodní časopis lanškrounských Tesláků "Svět kolem nás" z prosince roku 1965. Kulturu ve městě měl na starosti Jednotný závodní klub (JZK), který byl financován dvěma největšími podniky, Teslou a Východočeskými papírnami.

V letech 1968 až 69 proběhla rozsáhlá rekonstrukce Společenského domu. Ten se tak stal důstojným kulturním zařízením s potřebným zázemím, sál i restaurace představovaly na tehdejší dobu poměrně vysoký standard. Poněkud opomenuto bylo technické vybavení jeviště a zázemí pro účinkující.

Jak jsme již zmiňovali v minulých dílech, budova kulturáku byla od 50. let postupně stavebně upravovaná. V přízemí historické vily vznikla restaurace a ze zlatnické dílny byl vybudován společenský sál.

Při Společenském domě fungovalo vždy mnoho kurzů a zájmových kroužků, které se nejprve konaly v prostorách vily, zejména ve velkém a malém technickém kabinetě. Po roce 1980, kdy byl dostavěn hotel, se výuka soustředila do jazykových místností v přízemí hotelu.

Lanškrounskou beatovou skupinu Orion, která zářila v 60. a 70. letech minulého století, si dozajista pamatují mnozí Lanškrouňáci. Jejich zřizovatelem byl ZV ROH Tesly a domovskou scénou Společenský dům, kde i zkoušeli. Zpočátku ale sídlili, a občas i vystupovali, v dnes již zbourané Střelnici. Poté přešli do Besedy a nakonec do zmíněného Společenského domu.

V minulém díle kapelník Josef Kopecký zmiňuje, že Orionem prošlo asi dvacet bubeníků... Jedním z nich byl i Viktor Novák, který v roce 1964 nahradil tehdejšího bubeníka Antonína Švédu. S Orionem hrál asi rok, do doby než narukoval v říjnu 1965 na vojnu. „Vzpomínky mám velmi živé, nejen na ORION, ale i na město Lanškroun, kde si mi moc líbilo,“ píše Viktor Novak.

Tesla Lanškroun snažila už od 50. let vilu R. E. Langera a přilehlou zlatnickou dílnu přeměnit v důstojné kulturní zařízení, kvůli narůstajícímu počtu akcí, kroužků a kursů se však neustále potýkala s nedostatkem prostoru.
Ve Společenském domě tehdy byly k dispozicí místnosti o následující rozloze:

V tomto díle popisuje historicky první diskotéky v sále Společenského domu jejich hlavní aktér, Bohumil Bernášek:

Na konci 60. let se v západní Evropě začalo, zprvu nesměle, tancovat na hudbu hranou z gramofonových desek. Nejdříve v přestávkách při koncertech rockových skupin, později na samostatných akcích, které dostaly název diskotéka ( z francouzského „discotheque“).

Dnešními vzpomínkami pana Jaroslava Stejskala, který bydlí již od roku 1948 v ulici Krátké přímo naproti Společenskému domu, se vrátíme do 50. let minulého století. Tehdy ještě neexistovalo levé přísálí, takže budova bývalé zlatnické dílny, kterou v té době Tesla přestavovala na společenský sál, byla odsazená několik metrů od dnešního chodníku ulice Krátké.

Monstrkoncert dechových hudeb, který dnes známe jako „Pravečkův Lanškroun" se poprvé konal v roce 1975 v přírodním prostředí Společenského domu. V následujících letech se tak areál Společenského domu stával místem setkávání amatérských dechových orchestrů pravidelně, vždy některou z červnových nedělí.

Ve 12. díle seriálu jsme zmiňovali, že už od 50. let fungovala v 1. poschodí Společenského domu odborová knihovna. Do roku 1974 pracovala jako knihovnice paní Papežová, po ní knihovnictví převzala Milada Polanská.
V lednu 1985 ji vystřídala Iva Červinková a jak sama říká, byla to pro ni vysněná práce. V té době knihovna čítala 10 tisíc svazků a byla za Vysokým Mýtem druhou největší odborovou knihovnou v okrese.

Při Společenském domě byl koncem šedesátých let založen Hifi klub Lanškroun. Po celou dobu, až do konce osmdesátých let, ho odpovědně vedl ing. Jiří Beránek, který pracoval v Tesle na hybridních integrovaných obvodech. Hifi klub měl asi třicet členů a příznivců, většinou Tesláků, byli tam např. Čeněk Kotrba (zkušebna), Zdeněk Fodor (investice), Jan Jetmar (vývoj kondenzátorů), František Plíva (poloprovoz), Jan Petráček, Eda Dietzel (elektrodílna), Leo Burian (UMP Sázava)...

Přesně na Silvestra roku 1969, těsně po znovuotevření Společenského domu, nastoupil do restaurace jako číšník Josef Chládek. Vzpomíná: „Tehdy byla v kuchyni paní Marková, pan Marek byl šéfem restaurace. Jeho dcera Irena pracovala jako servírka, s ní Jana Řehořová z Rudoltic a Květa Potůčková.

Všichni, kdo se v 70. a 80. letech minulého století účastnili sportovních karnevalů v kulturáku, jistě pamatují Zdeňka Heinzla. Vždy v obleku, vysoký, štíhlý a na hlavě černý nebo bílý cylindr. Byl duchovním otcem karnevalů, na něž se sjížděli lidé ze širokého okolí.

Právě na toto období před čtyřiceti a více lety jsme zavzpomínali s Jirkou Bartošem, který karnevaly společně s panem Heinzlem moderoval.

Kulturák byl vyhlášený i výbornou kuchyní. V ní se od roku 1975 "otáčel" Standa Musil, mnoho let zde pracovali Jarda a Roman Dudychovi i mnoho dalších. "Tehdy tam byla vynikající parta lidí – účetní paní Marešová, paní Piňosová a Vašková, pánové Haniš, Parák, Motyčka. V kuchyni Věra Šindlerová, Blanka Minářová. V kanceláři paní Marie Leníčková, Jarmila Musilová," vzpomíná Standa.

Po Karlu Mikulášovi, který byl ředitelem SD od roku 1973 do roku 1986, vedl toto kulturní zařízení Pavel Šilar. Rok 1989 odstartoval mnoho změn ve vedoucích pozicích jak ve městě, tak i v n. p. Tesla Lanškroun. Výjimkou nebyl ani kulturní dům, který byl tehdy jednou z divizí Tesly.

V dubnu 1992 se začalo hovořit o odprodeji Společenského domu soukromníkovi. Předkupní právo na jeho koupi vydražil za 10,045 mil. Kčs a zásoby za 550 tisíc Kčs Václav Leníček. Pro tehdejší časopis Teslácký svět se pan Leníček vyjádřil, že SD možná čekají velké změny. Jedná o sdružení finančních prostředků některých cestovních kanceláří v SRN a Rakousku.

Začátek devadesátých let přál soukromému podnikání. Nový majitel Společenského domu Václav Leníček „rozjel“ další aktivity vyžadující značné investice a nakonec byl nucen kulturák prodat firmě Integra Servis a. s. Liberec. Podle zápisu v katastru nemovitostí se tak stalo 16. června 1994. Václav Leníček však v kulturním domě zůstal a nadále ho vedl až do roku 2002.

Na stavbě kulturního domu je rušno. A to nejenom na přístavbě, kde se vysokotlakým čerpadlem lije beton do armovacích spár, ale i před vilou. Tam byla začátkem týdne vyhloubena obrovská jáma, která vzbuzuje dohady, k čemu bude sloužit.

Buduje se zde retenční nádrž o objemu 80 m³ pro zadržování dešťové vody, která bude sloužit k zavlažování parku. 

Na fotografiích je zaznamenán stav, v jakém se Společenský dům nacházel v lednu 2009 poté, co jej opustila společnost Gurmán. Uvedení Společenského domu do provozuschopného stavu zajišťovalo Oddělení technické správy nemovitostí Městského úřadu Lanškroun ve spolupráci s Městským bytovým podnikem a s novým nájemcem. Tím byl Tomáš Lepin, který kulturák provozoval až do konce října 2015.

Tento týden začala demolice „papírového domečku“ - jak se mu kdysi říkalo - v areálu Společenského domu. V druhé polovině minulého století v objektu působilo desítky let oddělení propagace Tesly Lanškroun, později byl objekt pronajímán k nejrůznějším účelům (výroba, ubytování apod.). Bez nutných oprav však postupně chátral a v posledních letech jej už využívali pouze bezdomovci.

Představení objemové studie nového Společenského domu si přišlo 3. listopadu poslechnout několik desítek Lanškrouňáků. Co je ale důležité, nad nákresy a vizualizacemi se také zamýšleli, na mnoho věcí se ptali a diskutovali své úvahy. Veřejné slyšení o přestavbě SD tak plní smysl v době, kdy se dá řada věcí přehodnotit, upravit a doladit.

Po uzavření Společenského domu na podzim loňského roku jsme při fotografování opuštěných prostor nabyli dojmu, že některá místa a prvky by mohly být původní ještě z doby výstavby vily, tedy z roku 1885. Požádali jsme proto o posouzení autentičnosti některých částí budovy a konkrétních prvků odbornici z Památkového ústavu v Pardubicích Zuzanu Vařekovou, která se vyjádřila mimo jiné také k celkovému vzhledu vily. Tu navrhl tehdejší městský stavitel z Vysokého Mýta Octavian Pohl.

Na základě závěru odborné firmy, že nosné konstrukce sálu a jeviště Společenského domu jsou v havarijním stavu a hrozí zřícení, byl k 31. říjnu 2015 celý komplex uzavřen, zabezpečen proti vniknutí nepovolaných osob a připravuje se jeho rekonstrukce. Před koncem roku 2015 provedly Technické služby Lanškroun vyklizení restaurace a sálu, zbytek prostor by měl být vyklizen v nejbližší době. Na fotografiích je zachycen stav vily, sálu i hotelu ke 4. lednu 2016.

V příštím týdnu by měla začít demolice části Společenského domu. Zbourán by měl být společenský sál, obě přísálí, jeviště a za ním přilehlý třípatrový hotel. V hotelu již byly odmontovány všechny použitelné zařizovací předměty a většina z nich byla prodána přes portál Aukro.cz.

Demolice sálu, přísálí, jeviště a hotelu Společenského domu se dnes rozjela naplno. Hydraulická ruka začala kolem osmé ráno ukrajovat ze zadní části hotelu a postupně odbourala polovinu budovy. Během demoličních prací byly tříděny jednotlivé suroviny - dřevo, lepenka, kovové části...

Do Lanškrouna včera přijel trezorový technik, aby "odemkl" starý trezor značky Becher a Hildesheim Wien, který po vyklizení zůstal ve Společenském domě. Než se pustil do práce, konstatoval, že na dveřích jsou patrné stopy po páčení.

Hlavní zámek se podařilo odemknout snadno a rychle. V trezoru byly uloženy písemné materiály z let 1993 až 1999, převážně šlo o stravenky restaurace Společenského domu, ale také restaurace U Radnice.

V poslední "Kavárničce dříve narozených" jsme si povídali o historii kulturního domu v Lanškrouně. Té se podrobně věnuje i seriál na našem webu. Text seriálu zatím není dokončený, stále na něm pracujeme a objevujeme další skutečnosti. A právě hosté kavárničky přispěli k daleké minulosti kulturáku novými informacemi. Jednak pomohli identifikovat některé osoby na historických snímcích a také přinesli fotografie, které dokumentují minulost objektu.

Například snímky z roku 1949, kdy už v kulturáku fungovala mateřská škola. Nebo záběry ze svatby, která se konala v roce 1967 v malém kabinetě. A úplný poklad - fotografii z roku 1968, kdy kulturák dostal novou omítku. 

V pátek 30. června v 10 hodin dopoledne bude poklepáním na základní kámen slavnostně zahájena stavba kulturního domu v Lanškrouně. Přítomni budou představitelé města, zástupci firmy OHL ŽS, a.s., která nový kulturní dům postaví, představitelé projekční kanceláře Ateliér 90, další hosté a sdělovací prostředky.

Půl roku od začátku výstavby nového kulturního domu je patrné, že železobetonová monolitická konstrukce se blíží k závěru, nyní se pracuje na nejvyšší řadě ze strany od ulice Krátké. Stavební práce běží nepřetržitě včetně víkendů, krátkou přestávku firma OHL ŽS udělala jen přes vánoční a novoroční svátky.

Hromady zeminy, vybagrované kvůli základům přístavby kulturního domu, byly dosud skladovány v jižní části pozemku. V těchto dnech je stavbaři částečně rozhrnují směrem do zadní části parku.

Čtyřiadvacetiletý fotograf Martin Faltejsek v těchto dnech vystavuje své autoportrétní fotografie v galerii lanškrounského muzea. Před deseti dny, při vernisáži, "přivedl" do těchto prostor rekordní počet mladých, takže na vystavené snímky nebylo přes masu těl skoro vidět. Nálada takřka euforická, mluvčí vtipní, obecenstvo veselé.

Jedna je umístěná na sloupu veřejného osvětlení poblíž kolejí a druhá na střeše vily. Stavbu ale bedlivě sledují i občané Lanškrouna, kteří si do Krátké ulice často zajdou na procházku. Chodí sem rodiče i prarodiče, kteří dětem vysvětlují jak stavba funguje. A nejednou se tu byly podívat i celé třídy z mateřských školek.

17. září vyšla kniha mapující pohnutý, 130 let dlouhý příběh Langerovy vily v Nádražní ulici v Lanškrouně.

Koupit ji lze v Městském muzeu Lanškroun za 299 Kč a v Knihkupectví Hvězda za 310 Kč.

Kniha byla k dostání také v Infocentru Lanškroun, kde je však již vyprodaná. 

Kniha Příběh kulturního domu Lanškroun, vydaná na podzim 2018, vyvolala ve čtenářích, jak někteří říkají, mnoho příjemných vzpomínek. Některé jsou zcela unikátní, jako třeba vyprávění paní Jiřiny Fickové, která nyní žije v Novém Městě nad Metují.

My jsme bydleli v domečku bývalé plynárny a tak jsem měla zlatnickou dílnu velice blízko. Jako 4 - 5 leté dítě jsem ji prolezla se svými bratranci.

O Rudolfu Emilu Langerovi, který v roce 1885 nechal postavil vilu a za ní továrnu na výrobu zlatého a stříbrného zboží (nynější kulturní dům), má již lanškrounská veřejnost povědomí. Nezachovala se však bohužel žádná z jeho fotografií. To nyní prolomil Langerův pravnuk žijící ve Vídni, který zareagoval na vydání knihy Příběh kulturního domu Lanškroun a byl tak laskav, že naší redakci poskytl dvě fotografie svého pradědečka. Navíc souhlasil s jejich zveřejněním a také s předáním do sbírek městského muzea.

Lidé bydlící v sousedství kulturního domu si zvykli na to, že na svých zahrádkách odedávna nacházejí broušená barevná sklíčka. Nejčastěji červená, oranžová, fialová. Věděli, že jde o pozůstatek z továrny na výrobu šperků, kterou zde postavil v roce 1885 Rudolf Emil Langer a nevěnovali jim větší pozornost. Od povodně v roce 1997, která "spláchla" část ulice Krátké, je ale nacházejí už jen sporadicky.

Řezbáři otec a syn Šilarovi zhotovili do výklenků v mezipatře zrekonstruovaného kulturního domu dvě sochy klaunů. "Napadlo nás, že by bylo dobré ozvláštnit je nějakou mechanikou. Jeden z nich má v ruce klobouk a zdraví, je tam páka, kterou může návštěvník zahýbat a vzniká z toho ten pozdrav. Druhý klaun zase hýbe pusou," vysvětlil Bedřich Šilar st.

V dubnu 2017 jsme zveřejnili informaci o trezoru prestižní značky Becher-Hildesheim Wien, který byl nalezen (bez klíčů) ve vystěhované Langerově vile. Určité indicie naznačovaly, že by se mohlo jednat o trezor pořízený již za dob majitele Rudolfa Emila Langera, který nechal v roce 1885 postavit vilu i zlatnickou továrnu za ní. Dnes se tato teorie potvrdila.

Po vydání knihy Příběh kulturního domu Lanškroun se ke mně začaly dostávat doplňující informace z několika různých zdrojů. Od továrníkova potomka žijícího ve Vídni, od pamětníků, u nichž kniha vyvolala vzpomínky na jejich mládí... Kvůli zcela nečekanému tématu mě oslovila též studentka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Tereza Habartová. Její prosba byla překvapivá, nakonec ale přispěla k "dopsání" příběhu uměleckého díla, jež bylo neuvěřitelných 47 let umístěno v hlavní místnosti restaurace kulturního domu.

Seriál o kulturním domě, který byl postupně zveřejňován na tomto webu, jsem začala psát v roce 2016. Samozřejmě jsem si tehdy uvědomovala, že někde žijí potomci této pro Lanškroun významné rodiny. Že se s nimi o sedm let později osobně setkám, to mě ale ani v nejodvážnějších představách nenapadlo.