Začalo to nenápadně, ale dnes už je jasné, že to, co se děje, je dílem zlého člověka. Místo děje: část Žichlínského předměstí, ulice Husova, Zborovská....
Když se ztratila první kočička, smutní majitelé to ještě připisovali kočičímu osudu, neštastné kočičí zvědavosti, která je připravila o život. Někteří jen smutně obcházeli sousedy, vyptávali se, jiní na to šli důkladněji, vylepovali plakátky s fotografií apod.
Výsledek vždy stejný: milované zvířátko jakoby se propadlo, žádné z nich se nikdy nenašlo, mrtvé ani živé. Vždycky to byly kočičky dobře živené, vypasené, s láskou opečovávané, nebály se lidí, protože jiné než ty láskyplné neznaly.
Ulice pomalu osiřely, zmizely tlusté kočičky vyhřívající se na zahrádce, zmizela i ta moje, všechny beze stopy. Amatérské pátrání po pachateli bez výsledku, policie by se bez důkazů naším podezřením nezabývala.
Těch zmizelých kočiček už je jedenáct!
Nezbývá než se obrátit přímo na toho, kdo má všechny ty zločiny na svědomí: Ta zvířátka byla nevinná a milovaná. Pro někoho byla útěchou v samotě, jinde byla považována za člena rodiny. Nikdo si ani nechce, ani nedovede představit, jaký byl jejich konec. Proto by všichni obyvatelé této čtvrti měli být všímaví a pomoci nalézt onoho sadistu, kterému vadí a překáží i takové milé a krásné zvířátko, jakým je kočička.
Každý člověk by se měl řídit heslem: Žít a nechat žít!
Text: Eva Latifová
Foto: ilustrační
