Historie
Loňský výzkum, jak si občané města představují další osud Společenského domu, ukázal, že většina Lanškrouňáků netouží po novém kulturním stánku, ale přejí si rekonstrukci stávajícího Společenského domu. Také z neformálních rozhovorů s lidmi je patrné, že ke svému „kulturáku“ mají blízký vztah, spjatý s nejrůznějšími zážitky, zábavnými příhodami i milými vzpomínkami.
Přední část budovy Společenského domu byla postavena roku 1885 jako rodinná vila lanškrounského rodáka a podnikatele Rudolfa Emila Langera, výrobce stříbrného a zlatnického zboží.
Své podnikání začal Langer původně v tehdejší Panské ulici (dnešní 28. října), kde si roku 1871 otevřel malou dílnu a obchod se zlatnickým zbožím. Firma R. E. Langera byla založena v roce 1872, jako tovární výroba zaprotokolována v roce 1877.
Vila Rudolfa Emila Langera (nynější Společenský dům) byla ve své době nejluxusnějším a nejpohodlnějším domem v celém Lanškrouně.
Jeho továrna v roce 1905 zaměstnávala 5 úředníků a 60 dělníků a byla uváděna jako nejmenší mezi velkými továrnami ve městě. V rámci celé monarchie však v oboru šlo o jeden z největších podniků. Zaměstnávala dokonce víc dělníků, než obdobné závody ve Vídni a Budapešti.
Rudolf Emil Langer, továrník a majitel vily, v níž nyní sídlí Společenský dům, měl šest dětí: Rudolfa, Bertu Pasch, Natalii Czapp, Kamillu Kinzl, Huga a George. O tom, jak vážné spory o otcovo dědictví vedli, názorně vypovídají zápisy v pozemkové knize. Ze záznamu, pořízeném 14. dubna 1921 vyplývá, že každý z vyjmenovaných potomků je spoluvlastníkem jedné šestiny majetku.
Počátkem roku 1947 skutečně došlo k předání budovy bývalé zlatnické továrny Rudolfa Langera okresnímu soudu v Lanškrouně. Za povšimnutí stojí, že podle tohoto dokumentu se ulice již nejmenuje Bahnhofstrasse (Nádražní). Později byla totiž přejmenována na Svitavskou a od roku 1945 na Stalinovu. V roce 1960 se vrátila k názvu Nádražní.
Minulý díl seriálu končil zápisem z kroniky města Lanškroun, který se týkal požáru Společenského domu dne 20. února 1948. Po zveřejnění textu se redakci ozval očitý svědek požáru, pan Jaroslav Lechnýř. Přestože mu tehdy bylo pouhých 5 let, požár si vybavuje a v následujícím rozhovoru jej popsal i v širších souvislostech.
Jaká je vaše první vzpomínka na Společenský dům?
Moje první vzpomínka na kulturák je, že se tam vždycky odehrávaly vynikající akce, co se týká kultury - velké zábavy, různé plesy, šibřinky, vinobraní….
V dopise z 28. června 1949 sděluje ministerstvo spravedlnosti Místnímu národnímu výboru v Lanškrouně, že souhlasí s přestěhováním okresního soudu z budovy nynějšího SD do nově nabízených prostor v budově čp. 43. Kdy konkrétně k vystěhování okresního soudu došlo, se však nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit, protože záznamy v pozemkových knihách se se skutečnosti pravděpodobně dost rozcházejí.
„Když jsem se vrátil z vojny v roce 1953,“ pokračuje ve vzpomínkách pan Josef Majer: „tak tam byla v místě, kde je teď levé přísálí, hospoda. Nepamatuji si už přesně, ale myslím, že se tam chodilo zezadu. A vím, že tam byl pan Venzara. Bylo tam jen pivo, nic víc, ani buřta tam nedostal koupit a chodili tam štamgasti.
Do budovy Společenského domu se v 50. letech minulého století poté, co byl dobudován sál a při Tesle vznikl závodní klub, soustředila umělecká činnost. Sál byl využíván k divadelním představením, tanečním zábavám a plesům, koncertům a dalším kulturním akcím, o nichž bude řeč v dalších dílech.
Poté, co Tesla Lanškroun vybudovala ze zlatnické dílny společenský sál, požádalo podnikové ředitelství Restaurací a jídelen v Ústí nad Orlicí, jež zřejmě tehdy restauraci SD provozovalo, o povolení stavebních úprav. Ty měly pozvednout restaurační zařízení na úroveň ostatních prostor Společenského domu a zároveň být důstojným recepčním místem pro obchodní hosty a zahraniční delegace n. p. Tesla.
