Studentský divadelní soubor zahájil sezónu dvěma premiérami nové hry – v pátek 24. září a pak v pondělí 27. září. Naplněný sál s vysokou pozorností a zanícením sledoval hodinové představení nového díla lanškrounského Jana Střechy a nakonec je odměnil sedmiminutovým potleskem probíhajícím i během celé závěrečné děkovačky.

Diváka na této hře asi nejvíc přitahuje to, že nemůže ani na chvilku polevit v soustředění. Jen zdánlivě konkrétní a realistické situace nabízejí řadu dalších podvědomých hladin, v nich se stále stěží stačíme orientovat, ale přitom jsou klíčové pro další děj. Teprve postupně rozeznáváme v prostředí, kde už jde technicky zhotovit dokonalou napodobeninu libovolné osoby nerozeznatelnou od jejího originálu, jak neodvratně se pouhý nezodpovědný záměr pomsty převtěluje do navazujících situací, v nichž původní recesista těžce platí za nepochopení okolností, v nichž se ocitl.
Hra je krátká, trvá hodinu, ale je nabitá dějem bez hluchých míst. Závěr proběhne téměř bleskově a zasahuje nás nepřipravené a tak uplynulo několik okamžiků, než se rozlehl potlesk. Trval skoro sedm minut a nebyl k zastavení.
Nevinný „tajný výlet“ zdravotnické školy přivede jednu ze soutěžících tříd do vylidněné krajiny, kde u studny selhávají kompasy a vypadá to na klasické zabloudění. A vynořuje se jiný svět, podvědomý, s bytostmi, které žijí nějak paralelně s reálnými lidmi, a dovedou nepozorovaně mezi nimi působit.
Hlavní hrdina, jediný mladík v jinak dívčí třídě zdravotnické školy, prožívá teenagerovskou lásku-nelásku k třídní učitelce a hledá, jak by jí potrestal za její zdánlivé preferování dívek ve třídě. Nevědomky se stává terčem těch z paralelního světa.
Hercům, vlastně především herečkám, se dobře hrají postavy ze školní třídy, a užívají si i tajemných úrovní, v nichž se postavy ocitají. Například dokonale secvičená „dvojmluva“ reálných lidí a jejich vtělených tajemných průvodců doslova uchvacuje.
Je to vděčné téma. Literatura a televize či kino nám nabízejí na jedné straně ostrá sci-fi vetřeleckého nebo predátorského typu, nebo čistou fantasy se skřety a čaroději, ale také je něco mezitím: zdánlivě reálný život dotčený na podvědomé hladině vlivy, jež nejde dobře rozeznávat.
V tom je ve světové literatuře opravdovým mistrem americký Ray Bradbury, jehož jednu povídku Jan Střecha s velkou dramatickou fantazií rozvinul a přizpůsobil svému souboru studentů místního gymnázia.
Ray Bradbury oslnil už v šedesátých letech nejprve novelou „451 stupňů Fahrenheita“ a poté knížkou povídek „Marťanská kronika“ Kdyby nenapsal už nic dalšího, i tyto dvě knihy z něj udělaly klasika. V „Marťanské kronice“ líčí konflikt reálných astronautů na cizí planetě s tamní civilizací, bránící se nikoliv hmotně, ale průnikem do myslí pozemšťanů. A toto téma Bradbury rád znovu a znovu rozvíjel, a teď se uváděnou hrou dostává i na naše zámecké pódium.
Víc jak dvacet studentů, z nichž pětina se jmenuje Kráčmar nebo Kráčmarová, hraje s takovým nasazením, že to nikoho nemůže nechat chladným. Nestalo se, čeho jsem se obával, a sice, že odchodem mnoha původních herců například z perfektního „Lstivého Odyssea“ na vysoké školy a do světa se potenciál souboru ochudí. Ne – „Marionety s.r.o.“ jsou obdobně skvělé a částečná generační obměna se povedla.
„Marionety s.r.o.“ je už myslím čtvrtá hra autora Jana Střechy, pedagoga z lanškrounského gymnázia. Měl jsem pocit, že tou třetí, „Lstivým Odysseem“, dosáhl tvůrčího vrcholu, ale vypadá to, že má stále víc co nabízet, a především dovede s velkou fantazií „ušít“ zvolené téma na míru studentským ochotníkům, u nichž má zřejmě naprostý a přitom dobrovolný respekt.
Nynější dvě premiéry, páteční a pondělní, dosáhly jednoznačného úspěchu a lze jen doporučit těm, co hru neviděli, aby neváhali a včas si pořídili vstupenky na následující představení. To nejbližší bude 15. října.

Text: Jiří Kohout