Matyáš Keller (19) z Horní Čermné, který studuje Pražskou konzervatoř, se v sedmé třídě rozhodl, že violoncello nebude pouze jeho koníček, ale i jeho budoucnost. Kromě cella ovládá ještě hru na klavír a kytaru, je členem několika uskupení a v loňském roce si zahrál s Českou filharmonií ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. S Matyášem se znám už od dětství, proto jsem ho požádala o krátký rozhovor.
Jak ses vlastně stal členem České filharmonie?
Členem České filharmonie nejsem. Jsem členem Orchestrální akademie České filharmonie. Jedná se o projekt pro studenty do 26 let, který trvá dva roky a vybírá se do něho na základě konkurzu. Každý hráč si připraví nějakou přednesovou skladbu a k tomu musí zahrát předepsaný výběr těžších částí skladeb, které se v orchestrech často hrají. Účast v Orchestrální akademii pro mě znamená, že s filharmonií hraju jeden program za měsíc (to jsou 3 koncerty za sebou), můžu jezdit na zájezdy do různých zemí. Je to obrovská zkušenost a příležitost přiučit se od profesionálních orchestrálních hráčů. Zároveň je to pro mě i přivýdělek.
S filharmonií ses podíval například do USA. Kde všude jste hráli? Jednalo se o nějaká speciální místa či události?
Hráli jsme celkem na jedenácti místech. Například Costa Mesa, Davis, Santa Barbara, pak také Fairfax, Purchase, New York a Washington. Myslím, že pro všechny členy orchestru bylo speciálním místem Carnegie Hall v New Yorku. Je to jedna z nejproslulejších koncertních síní na světě. Místo, kde v roce 1893 premiéroval Antonín Dvořák slavnou Novosvětskou symfonii. Tu jsme tam na koncertě také hráli. I proto to byl neuvěřitelný zážitek. Speciální událost byla o den později (17. listopadu) ve Washingtonu, kde jsme v tamější Národní katedrále hráli koncert k 25. výročí Sametové revoluce a k 3. výročí úmrtí Václava Havla. Zde byl pro mě největší zážitek úžasný energický proslov Madeleine Albrightové.
Jak vypadá takový běžný den na zájezdu s Českou filharmonií?
Tím, že se skoro každý den hraje někde jinde, hodně se přejíždí. Takže běžný den vypadá třeba tak, že dopoledne je přejezd z jednoho hotelu do hotelu v jiném městě. Když je přejezd delší, je cestou zastávka na oběd. Odpoledne bývá volno. Večer je generální zkouška a poté koncert. Další den totéž. Na delších zájezdech bývá i pár úplně volných dnů. Někdy si i odpoledne před koncertem stihneme zahrát třeba fotbal. Bohužel není na zájezdech moc příležitostí cvičit na nástroj, protože nástroje se převážejí speciálním kamionem z jednoho koncertního sálu rovnou do dalšího.
Měli jste možnost navštívit i nějaká jiná místa krom hotelu a koncertního sálu?
Ve volných dnech jsme stihli jít na zápas NHL a NBA. Většinou jsem si prošel město, ve kterém jsme zrovna bydleli.
Liší se nějak zahraniční publikum od toho českého?
Třeba zrovna americké publikum se od českého dost liší. České publikum mívá dlouhé potlesky. Standing ovation jen když to opravdu stojí za to. Americké publikum po skončení koncertu okamžitě vyskočí na nohy, všichni křičí bravo a tleskají jako o život. To ale trvá jen velmi krátkou chvíli. Jejich ovace jsou velmi intenzivní, ale o to kratší.
V jakých dalších státech sis ještě zahrál?
S různými soubory jsem si zahrál v Itálii, Švýcarsku, Německu, USA, na Slovensku a na Ukrajině. Příští sezónu budu hrát v Řecku, v Číně a v Japonsku.
Jaký je tvůj sen, kde by sis chtěl jednou zahrát?
Rád bych si zahrál třeba v Royal Albert Hall v Londýně. Ale je spousta míst, kam bych se rád podíval a zahrál si tam. A můj sen je živit se hudbou celý život, ať už to bude kdekoliv.
Děkuji za rozhovor a přeji co nejvíce koncertních zážitků
Pavlína Hajzlerová