Na papíře se naše fantazie stávají skutečností

V čítárně městské knihovny vystavují až do 30. září své práce studentky prvního ročníku střední uměleckoprůmyslové školy v Ústí nad Orlicí Daniela a Denisa Ponomarevovy. Obě předtím navštěvovaly základní školu na Smetanově ulici v Lanškrouně a podle slov jejich tehdejší učitelky Evy Doubravské pracovaly v redakci školního časopisu Béda. Ve vyšších ročnících pak začaly vyhrávat nejrůznější výtvarné soutěže.

Dívky své výstavě daly název Motýlí mysl. V očekávání jemných, lehkých kreseb, které ve mně název navozoval, jsem se vydala do knihovny. V první chvíli jsem „zalapala po dechu“ a potom se snažila pochopit nitro šestnáctiletých dívek, které se již dokáží takto výtvarně vyjádřit.

Nápad, popovídat si o jejich tvorbě trochu blíž, přijaly, a tak si nyní můžete přečíst rozhovor s dvojčaty Danielou a Denisou:

Jak se nazývá výtvarná technika, kterou používáte? Připadá mi velmi detailní a nesmírně pracná.

Jedná se o kresbu, která je vytvořena za pomoci obyčejných centropenů a tuše. V některých kresbách je využívána technika zvaná lavírování, což je tuš ředěná vodou. Samozřejmě, že využíváme i barevnost, ale tyto výtvory na výstavě nejsou zveřejněny.
Naše detailnost vychází z naší spontánnosti, je to naše přirozenost, ke které jsme se ale musely postupně dopracovat, najít si k ní cestu. Bohužel je to občas nevýhoda kreslit takto detailní práce, jelikož studujeme obor Grafický design tiskovin a zde je spousta úkolů, které zahrnují stylizaci neboli zjednodušování. Jsou to např.: loga a značky. Detailnost chce velkou dávku trpělivosti a času. Nad kresbou strávíme klidně 3 až 7 hodin, samozřejmě také záleží na formátu papíru a na chuti tvořit. Někdy jsou dny, kdy neuděláme ani čárku, protože nápady nepřicházejí a duševní rozpoložení nám to neumožňuje.
Není to tak dávno, co jsme dostaly, jen my dvě, speciální úkol, kdy jsme měly vytvořit kresbu jen z 20 linek, pak to naše paní učitelka na grafické techniky zvýšila na 50 linek, jenže jsme doteď ten úkol neudělaly.

V čem jste se sestrou rozdílné? Myšleno jak v tvorbě, tak v životě.

Daniela: Řekla bych, že každá má svou cestu, jak a co tvořit, i když se naše témata zdají být někdy podobná. Já osobně svou tvorbou vyjadřuji hluboké pocity – smutek, bolest, bezmoc, vycházející více méně z mého podvědomí. Jedná se o vzpomínky i traumata, která se mi zdají být občas cizí, protože ne všechny patří mně, přijímám je nevědomky z okolí, z mé rodiny i ze světa. Nejraději kreslím lidi, člověka, jeho vnitřní úpadky, těžkosti apod. Avšak nezajímá mě jenom jeho duše – takový, jaký je uvnitř, ale také skořápka, její deformace, jizvy, každá malá trhlina. Díky kreslení přenáším svůj vnitřní svět do reality, chci jej s ní sdílet, zbavovat se jeho trosek, aby mohl znova rozkvétat, díky tomu se má mysl stane čistší, ovšem ne vždy. Jinak mohu říct, že povahově jsme hodně odlišné. I ve způsobu prožívání určitých věcí. Já jsem flegmatičtější než sestra, ale společně máme to, že jsme obě velice citlivé.

Denisa: Jsem starší o dvě minuty, oproti Danče jsem o něco zodpovědnější. Dalo by se říct, že jsem ta, která na ní dává „pozor“, zajímavé, co dokážou 2 minuty provést a zatímco já hraji na kytaru, Danča hraje na basu. Vytvářím spíše fantazijní věci. Jsou to imaginární a snové říše, které byly a jsou součástí každého dětství. Je to obrana a snaha vypořádat se jak s vnitřním, tak i s okolním světem. Jsou to obavy a sny, které doprovází každého z nás. Snažím se o jistou nadsázku, ale není všude, i když by se mohlo zdát, že některé kresby jsou morbidní, tak to tak není, problém je v tom, že lidé často berou výtvory povrchně a nezkoumají duši toho obrazu, tudíž je lehce odsoudí.

Dokázala byste každá sama totéž, co nyní? Jak velkou roli ve vaší tvorbě hraje fakt, že máte jedna druhou?

Daniela: Myslím si, že ne, že to mělo nějaký důvod, proč jsme se narodily spolu. Chci tím říct, jsme dvojčata a v tom je naše síla. Sice nás někteří lidé vnímají jako jednu osobu… Nenazývají nás každou zvlášť svým jménem, ale prostě a jednoduše řeknou dvojčata, ale nemáme jim to za zlé. Je to tak dané. Jedna z nás nakreslí obraz, ale lidé ho vnímají tak, jako kdybychom ho vytvořily spolu, jindy je to výhoda, jindy zase nevýhoda. Lidé by si měli uvědomit, že jsme se sice narodily spolu, ale každá je tu sama za sebe.

Denisa: To, že jsme dvojčata, nese velké výhody. Chápeme jedna druhou. Jsme si navzájem velké kamarádky. Když spolu tvoříme obraz, navzájem se respektujeme a tolerujeme. Vytváříme celek a říkáme si nápady. Sice se někdy pohádáme, ale víme, že to nemyslíme vážně.

Některé vaše kresby vnímám jako šokující až děsivé. Je to váš záměr, nebo je vidíte jinak, než já?

Daniela: Každý má to vnímání jiné, ale spousta lidí se shoduje na tom, že naše kresby jsou morbidní a to, co chtějí v nich vidět, tam jednoduše bude. Mně osobně ale morbidní nepřipadají, spíše melancholický, smutný, avšak mají v sobě malinkou skulinku, přes kterou svítí světýlko naděje. Mé výtvory jsou spíše kreslené temné básně. Jsou plné metafor, kterým každý rozumíme jinak. Hodně kreslím děti a embrya, dřív jsem nevěděla, co to znamená, kreslila jsem je automaticky, bez nějakého důvodu, ale dnes vím, že to je metafora pro naději. A ano naše tvorba je trochu děsivá, s tím souhlasím. I já to tak trochu vnímám. Každý člověk, který se vypraví do života našich kreseb a projde se jejich duší, se může cítit sklíčeně, zmateně a to často způsobí, že odsoudí naše výtvory. S tím ale počítáme.

Denisa: Jak už jsem zmiňovala, snažím se o jistou nadsázku, která hraničí s ironií, ale neznamená to, že bych chtěla určitou situaci zlehčovat, spíše poukázat na to, že vše není tak, jak se zdá. Výtvory na sebe navazují, když si je člověk spojí, začne mu to dávat mnohem větší smysl. Ale jak se říká.: „Každý v tom vidí to, co tam chce vidět“.

Vyjmenujte prosím ocenění, jichž si nejvíc vážíte, získaná jak ve výtvarné tvorbě, tak v literární.

Nechceme je jmenovat, protože každého ocenění si vážíme stejně. Je to svým způsobem i motivace, která nás žene dál. Důležité je neusnout na vavřínech.

Deniso a Danielo, děkuji vám za upřímná slova, která leccos o vaší tvorbě vypovídají. Je skvělé, že studujete to, co vás baví a můžete svůj talent dále rozvíjet. Přeji do budoucna hodně inspirace a dobrého pocitu ze všeho, co vytvoříte.

Marie Hrynečková

Foto:
1 a 2 – práce Daniely (č. 1 Chátrání života, č. 2 Zhoubné kojení)
3 a 4 – práce Denisy (č. 3 Astrální domov, č. 4 Houpačka radosti)
5 – Denisa (vlevo) a Daniela Ponomarevovy u obrazu nazvaného Degradace (přírody) vzpomínek, který nakreslila Denisa