Z Dolní Čermné do Arizony a zpět: Příběh rodiny Klekarových

Rodina Vincence a Anny Klekarových z Dolní Čermné č. p. 259 byla stíhána ranami osudu dlouho před válkou. Z jejich deseti dětí se dospělosti dožily pouze tři: nejstarší syn Vincenc, prostřední syn Jan a nejmladší dcera Emílie (moje drahá prababička). Otec Vincenc zemřel 4. července 1912, což rodinnou stabilitu hluboce zasáhlo. Zatímco nejstarší Vincenc zůstal doma, aby převzal roli hlavy rodiny a postaral se o hospodářství, Jan se rozhodl hledat budoucnost v zámoří.

Jan opustil domov v srpnu 1913. Odcestoval do německého přístavu Brémy, odkud vyplul na lodi Main. Po čtrnácti dnech na moři dorazil 21. srpna 1913 do New Yorku se 22 dolary v kapse, potom zamířil do Chicaga za bratrancem Hugem Markem. V Chicagu se mu dařilo, pracoval jako tesař a pomáhal stavět domy. Našel si partnerku, ale děti neměli. V novém světě si začal říkat John Vincenet Klekar a postupně se vypracoval, aby mohl podporovat svou matku a sestru, kterým posílal peníze, třeba na moderní šicí stroj.

Zvrat v událostech přinesl vstup USA do první světové války. Zatímco starší Vincenc už několik let bojoval na evropských bojištích v řadách rakousko-uherské armády. John přesně 23. října 1918 narukoval do americké armády. Byl zařazen k 161. depotní brigádě v Camp Grant (stát Illinois). Mohlo by se zdát, že se bratři Vincenc a John potkají na opačných stranách zákopů, ale USA válčily zejména na francouzsko-německé frontě. Přestože válka skončila jen o 19 dní později (11. listopadu 1918), John v armádě zůstal až do 30. ledna 1921. Právě v kasárnách, kde v té době vrcholila epidemie španělské chřipky, vážně onemocněl tuberkulózou. Po více než dvou letech léčení ve vojenských zařízeních byl propuštěn jako válečný invalida pod číslem C-1 172 671.

V naději na vyléčení odešel John do suchého klimatu Arizony. Cítil se osamělý a chtěl rodinu znovu spatřit, proto pozval matku Annu a sestru Emílii za sebou do USA. Obě ženy měly sbaleno, v rukou držely lodní lístky a byly připraveny k odjezdu, aby se po jedenácti letech znovu shledaly se synem a bratrem.

V osudný moment však dorazil z Ameriky expresní telegram: John v tucsonské vojenské nemocnici 14. června 1924 ve věku pouhých 32 let zemřel na tuberkulózu plic. Jelikož Anna i Emílie neměly odvahu k emigraci, na poslední chvíli odjezd zrušily. Jan byl pohřben 16. června 1924 s vojenskými poctami na hřbitově Evergreen Cemetery v Tucsonu. Jeho náhrobek v arizonské poušti zůstal symbolem zmařených nadějí rodiny, která přežila ztrátu sedmi dětí, aby nakonec v cizině přišla i o Jana těsně předtím, než se k němu stihly matka s nejmladší sestrou připojit.

Emílie se časem provdala za Bohumila Františka Faltuse (můj pradědeček) z Verměřovic, přátelé mu říkali Bohouš. Manželé začali svůj společný život v Dolní Čermné č. p. 19, narodil se jim syn Ladislav (můj dědeček). Jednoho teplého letního dne jel Bohouš uřícený na kole, zastavil se v hospodě na vychlazené pivo, načež dostal zápal plic, kterému později doma v posteli podlehl.

Vdova Emílie se podruhé provdala a to za pana Maršíčka, sice se jim narodil syn Václav, přesto její druhé manželství nebylo příliš šťastné. Pamatujeme si z jejího vyprávění, že ho jednou načapala doma s jinou. Kulantně zamlčela při jaké příležitosti. Ani druhé manželství netrvalo dlouho, protože brzy umřel pan Maršíček a krátce na to i syn Václav.
Prababička od té doby zůstala na dědu sama. Když dostala třetí nabídku ke sňatku, zdvořile odpověděla, že manželům přináší smůlu, třetího muže pochovávat nechce.

A starší bratr Vincenc? ... oženil se s Emílií Cejnarovou, měli spolu dva syny a čtyři dcery. Synové umřeli v ranné dospělosti. Pouze dvě dcery se vdaly a pokračovaly v rodových liniích Peškarů a Smejkalů. Příjmení Klekar v této rodině vymřelo po meči.

Čerpáno z útržků pamětí pozůstalých, zveřejněných dat archívů v ČR a USA a pomoci AI.

Pokud někdo zná více informací o tomto příběhu, byl bych velmi rád, kdyby mi je sdělil.

Michal Faltus