Ve 12. díle seriálu jsme zmiňovali, že už od 50. let fungovala v 1. poschodí Společenského domu odborová knihovna. Do roku 1974 pracovala jako knihovnice paní Papežová, po ní knihovnictví převzala Milada Polanská.
V lednu 1985 ji vystřídala Iva Červinková a jak sama říká, byla to pro ni vysněná práce. V té době knihovna čítala 10 tisíc svazků a byla za Vysokým Mýtem druhou největší odborovou knihovnou v okrese.
Byla také jednou ze tří, které měly uvolněnou knihovnici.
Iva Červinková si na svoje působení v odborové knihovně Společenského domu vzpomíná velmi živě:
"V době mého působení v knihovně se knihy už delší dobu balily do průhledných fólií, byly řádně inventarizovány a katalogizovány, samozřejmě v té době ručně.
Stále zůstávaly zachovány půjčovní dny pro veřejnost úterý a čtvrtek. Středa byla vyhrazena něčemu naprosto bizarnímu, co ovšem fungovalo léta, a to půjčování přímo ve staré Tesle, abychom byli s literaturou blíže našim pracujícím. Jako za národního obrození jsem ráno naložila dvoukolák volně vybranými knihami, ujela s ním cca 200 metrů do starého závodu Tesly, tam jsem je v jakési svačinárně vyložila na poněkud umolousané stoly a o svačině si mohli zaměstnanci půjčovat, aby ušetřili cestu do knihovny. Marné byly moje prosby o zrušení této "služby" v naprosto nevhodném prostředí, navíc o to celkem nebyl mezi Tesláky zájem, kdo chtěl číst, raději si přišel do knihovny vybrat podle své chuti, takže to byl vedle obtížné manipulace s dvoukolákem a knihami do patra i velmi neefektivně strávený čas s třemi až pěti výpůjčkami každou středu. Vždy jsem byla ředitelem Karlem Mikulášem odbyta s tím, že my sloužíme pracujícím a proto tyto půjčovní středy ve fabrice musejí být zachovány.
Jednu vzpomínku mám také velmi živou, protože mě dodnes naplňuje profesionální radostí a hrdostí. Pamětníci vědí, později narození už ani netuší, co to byly tzv. knižní čtvrtky. Byl to jediný den v týdnu, kdy vycházely nové knihy a samozřejmě se na některé tituly stály fronty jako tehdy na ledacos jiného. Ve čtvrtek prostě bývaly fronty před knihkupectvím leckdy delší než před zeleninou, masnou nebo drogerií! Knihovna (jistě i městská) měla nepsané právo na přednostní nákup knih, každý týden pečlivě vybíraných v periodiku Nové knihy. Náš tehdejší roční rozpočet nám umožňoval nakoupit týdně cca 8 - 10 knih, což zhruba odpovídalo tomu, oč byl mezi čtenáři zájem. Dá se tedy říci, že jsme si nic žádaného nemuseli odepřít. Vlastní nákup pak probíhal tak, že jsem ráno hned po osmé vklouzla zadním vchodem do Knihy (tehdy ji vedla paní Tomišková), ukořistila štůsek knih, nachystaných podle již zmíněného výběru v Nových knihách, a celá šťastná uháněla zpátky do knihovny.
Pokud jsem neměla ten den jinou velmi důležitou povinnost, jako například tvorbu nové nástěnky na chodbě knihovny k aktuálním politickým výročím, pustila jsem se hned do práce. Zapsat, zkatalogizovat, orazítkovat, odolat pokušení nejdříve se pustit do čtení... obalit, opatřit výpůjčním lístkem a ukrýt do protekčního šuplíku. To jsem většinou do oběda zvládla a tak už úderem jedné, kdy se otvírala knihovna čtenářům, byly ty úplně čerstvé knihy k mání. Neříkám, že na pultě, protože po těch letech už snad mohu přiznat, že z protekčního šuplíku nejdříve putovaly k nejvěrnějším a mým nejoblíbenějším čtenářům a teprve poté opravdu k běžnému půjčování.
A co v té době frčelo? Páral, Hrabal, historické romány Loukotkové, Kožíka a Neffa, životopisné příběhy, občas se objevil až nepochopitelný trhák, který nějak unikl bystrému oku komunistického cenzora, jako například Sophiina volba. Detektivky všeho druhu, celá edice Magnet, soudobé české detektivky edice Smaragd, ale nejvíce Dick Francis a mimořádně oblíbená edice Odeonu 3x...(šedá, jistě si mnozí pamatují),ve které postupně vycházely všechny skvělé světové detektivky. Oblíbené byly i sci-fi příběhy Bradburyho, bratrů Strugackých, Asimova, Nesvadby. V dětské literatuře u dívek vítězil jednoznačně Stanislav Rudolf, u kluků dobrodružné romány E. T. Setona, Karla Maye, Julese Verna, příběhy v edici Karavana, (Foglar byl tehdy zakázán a z knihoven vyřazen!).
Knihovna měla v té době asi 200 čtenářů, nijak striktně se nezkoumalo, jestli jsou to zaměstnanci těch podniků, které sdružovaly peníze na provoz Sdruženého klubu, což byl asi prvotní záměr, protože půjčování bylo bezplatné. Dá se říci, že převážně k nám chodili ti, kdo to měli blíž než do městské knihovny, včetně dětí, jimž náš fond umožňoval přístup k povinné literatuře, která bývala v městské knihovně stále rozebrána.
Během mého působení se mi dokonce podařilo při základní škole B. Smetany dát dohromady dětský recitační kroužek, který se v knihovně zabýval poezií a úspěšně vystupoval při různých příležitostech.
Na jaře 1987 jsem přešla přímo do klubu jako metodik pro práci s mládeží a zájmovou uměleckou činnost, což byla nově zřízená funkce, neboť akcí a okruhů činnosti stále přibývalo, myslím, že to byla velmi úspěšná éra. Personální obsazení klubu bylo na vysoké úrovni, kromě běžného nákupu agenturních divadel a koncertů Magda Navrátilová se svými externími spolupracovníky vytvářela autorské projekty, komponované a nesmírně oblíbené (vždy vyprodané) pořady Zadáno pro ženy, Večery při svíčkách atd."
Zde vzpomínky Ivy Červinkové na knihovnu ve Společenském domě končí.
Na pozici knihovnice ji v roce 1987 vystřídala Marie Vičarová. Knižní fond zůstával v té době přibližně ve stejném rozsahu, tj. asi na 10 tisících svazcích. Ty, které zrovna nebyly v oběhu, se musely vejít do dvou místností o celkové ploše 45 m2. Marie Vičarová si vzpomíná, že knihovnu navštěvovalo hodně dětí, mimo jiné i studenti z "učňáku", kteří často chodili nejen za knížkami, ale i popovídat si.
Tehdy v podnicích existovaly tzv. Brigády socialistické práce, které se věnovaly různým činnostem nad rámec svých pracovních povinností. "Členové jedné z brigád v Plyšanu (výroba jednoúčelových strojů Tesly), měli zřejmě ke knížkám vztah a tak pan Pecháček a jeho kolegové chodili do knihovny pomáhat s balením nových knížek a při inventarizacích," vzpomíná paní Vičarová.
Na přelomu 80. a 90. let se začala agenda knihovny převádět na počítač, ale tento převod nebyl nikdy dokončen, protože v roce 1991 byla knihovna rozhodnutím ZV ROH Tesly zrušena.
A jak bylo po zrušení knihovny s knihami naloženo?
Knížky byly přednostně nabídnuty okolním knihovnám, ale knihovnice si podle slov paní Vičarové odnášely jen pár vybraných kousků v ruce. Poté byly knihy nabídnuty veřejnosti k odkoupení během tří aukcí za symbolické ceny. Při první aukci, kdy se prodával svazek za 5 korun, byl velký zájem hlavně o veškeré slovníky – encyklopedické, technické, jazykové, ale například i o pravidla českého pravopisu.
Při druhé aukci stál svazek už jen 2 koruny, ale pořád ještě bylo z čeho vybírat, takže byly prodány asi 3 tisíce knih.
I po skončení odprodejů zůstávala přibližně polovina knih nerozebraná. Objevili se zájemci, kteří si potom už zdarma odváželi v autech větší množství publikací, někteří zřejmě i k dalšímu prodeji. "Bylo mezi nimi například i kompletně celé dílo Komenského," říká Marie Vičarová. Konečné likvidaci knih však paní Vičarová už přítomna nebyla.
Zbytek knih údajně putoval "sešupem" z 1. patra SD, kde knihovna sídlila, na valník a byl odvezen. Podle některých domněnek knihy skončily v teslácké kotelně.
Marie Hrynečková
Foto:
1 – v závodním časopise Teslácký svět informovala paní Milada Polanská v rubrice „Novinky z naší knihovny“ o nových knihách zakoupených do knihovny (vydání z března 1984)
2 – Závodní časopis Tesly Lanškroun "Teslácký svět" zveřejnil 8. února 1991 snímek z druhé aukce knih v odborové knihovně
3 až 9 - prostory, kde působila odborová knihovna (snímky byly pořízeny v roce 2016). Jednalo se o celkovou plochu 45 m2.
Všechny díly seriálu najdete na:
http://www.lanskrounsko.cz/cz/historie/spolecensky-dum-v-lanskroune
