Za zimních večerů v chalupách

Výstava v lanškrounském muzeu s názvem Za zimních večerů v chalupách, přibližuje, jak se v minulosti žilo na venkově a jakým činnostem se lidé věnovali v zimním období, kdy na delší čas ustaly zemědělské práce. Interaktivní formou představuje nejen domácí výrobu, ale i zvyky a obyčeje, které se vážou k zimnímu období.

Výstava je určena zejména dětem a mládeži. Bude zahájena vernisáží 28. ledna v 15 hodin a potrvá do 26. března.

Zima je v našem podnebném pásu obdobím s nejnižšími teplotami a nejkratší dobou denního svitu. Lidé svítili v chalupách smolnými loučemi a svíčkami. Právě chlad a nedostatek světla znamenal, že se lidé více zdržovali doma. Zde společně vykonávali drobné práce, povídali si pohádky, pověsti, životní příběhy a zpívali. Děti spávaly na vyhřáté peci. Právě tuto atmosféru pospolitosti rodiny navozuje výstava v muzeu.

Nebude chybět interiér lidové světnice s tkalcovským stavem a kolovraty. Bude připomenuta výroba kartáčů, a šindele, vázání provazů, pometlářství a košíkářství, šití a vyšívání, obšívání nitěných knoflíků, draní peří, zabíjačka a další činnosti.

Výstava je doplněna mnoha archivními materiály, velkoformátovými fotografiemi, hřebečským zvykoslovím a zvkoslovnými předměty.

„Draní peří se provozovalo také za dlouhých zimních večerů po svátku sv. Martina, na který musela být na stole první čerstvá husí pečeně. Ženy a dívky se scházely v jednotlivých rodinách a draly peří. Ve statcích, kde byly dívky na vdávání, se pořizovalo ke svatbě co možná nejvíce péřových podušek jako součást nevěstiny výbavy. Hbité prsty draček odtrhávaly hebké pápěří z tuhých husích a kachních brků. Poslední den draní peří, na který se všechny dračky peří vždy těšily, byl spojen s pohoštěním za vykonanou práci a říkalo se mu doderky. Muži hráli roli pouze přihlížečů a šprýmařů. Silnými husími křídly vymetaly matky pec po pečení chleba a z dlouhých svázaných brků vyráběly mašlovačku na potírání svátečního pečiva máslem,“ uvedla ředitelka městského muzea.

Výroba nitěných knoflíků se rozšířila po polovině 19. století. V každé vesnici byl faktor - obchodník, který dodával od hlavního faktora polotovary na výrobu - kroužky a bavlnu. Lidé mu pak za mzdu odváděli hotové knoflíky, na jejichž výrobě pracovali všichni členové rodiny, i pětileté děti pomáhaly s obšíváním knoflíků. Kroužek se nejdřív obtočil šestkrát nití přes střed, vznikl tak svazek nití nazývaný „hromádka“. Další „hromádka“ se udělala křížem a celkem se na kroužku vytvořily čtyři „hromádky“, které svým paprskovitým tvarem připomínaly loukotě kola. Nit se protáhla středem a utáhla. Pak se navlečenou jehlou prošívala jedna nit vedle druhé z každé „hromádky“ a až se obšily všechny nitě, protáhla se jehla třikrát středem knoflíku a dílo bylo hotové. Loukoťové neboli „hromádkové“ knoflíčky se dělaly tak, že se neobšila jedna nit vedle druhé, ale obšila se celá „hromádka“. Pak ještě muselo následovat obšití kroužku, vyplnění mezer mezi natočenými „hromádkami.

Knoflíčky se počítaly na tzv. brífy, to je 72 knoflíků. Dvacet brífů čili 1440 knoflků tvořilo tzv. pakli. Jednu pakli zhotovila vícečlenná rodina při pilné práci asi za týden. Obšívání knoflíků zaniklo po roce 1948.

Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na světě. Jedná se o splétání pružných přírodních materiálů jako je vrbové proutí do podoby košů či jiných podobných tvarů. Metlaři vyráběli metly a košťata. K jejich výrobě používali březové větve, které doma nejdřív roztřídili a opracovali. Takto připravené větve skládali k sobě do dvou přibližně stejných samostatných svazků. Každý svazek pevně a těsně za „metením“ přivázali a teprve oba svazky stáhli provazem do „stopky“- držadla. Provaz ke stahování visel od trámu nebo skoby na stropě a dole, kousek od země na něm byl přivázán kus prkna. Pometláři obtočili „stopku“ provazem, šlápli na prkno, vahou těla se provaz napnul a „stopka“ se stáhla. Rozpůleným vrbovým prutem ji ještě pevně ovinuli.

Výrobou a údržbou šindelových střech se zabývalo dnes již téměř zaniklé truhlářské a tesařské řemeslo - šindelářství. K dřívější ruční výrobě štípaných šindelů bylo potřeba jen několik málo nástrojů, ke štípání materiálu sekera s palicí, k obřezání poříz (dlouhý nůž s rukojetí na obou stranách), na zhotovení drážky pak fugovník. Většina výrobního procesu probíhala na dřevěné přichycovací stolici zvané strýc.

Malí i velcí návštěvníci si mohou vyzkoušet tkaní na skutečném, ale zmenšeném tkalcovském stavu, jednoduché tkaní v rámech, společně s rodiči a prarodiči si mohou ušít polštářek vycpaný vlastnoručně odraným peřím. Dále si vyzkouší například i to, jak se obšívaly nitěné knoflíky. To bývala na přelomu 19. a 20. století práce určená zejména dětem. Nejen kluky by mohla zaujmout výroba pometel nebo řezání šindelů.

V další části výstavy si návštěvníci mohou vyzkoušet kostýmy z masopustních obchůzek a vyrobit si škrabošky. 

Marie Borkovcová, ředitelka městského muzea