Mnozí z nás znají Martinu Sáru Bílou, nyní už Keller, od dětství, pro jiné může být její tvorba novým objevem. Z malé holčičky se skicákem se stala malířka a výtvarnice, která pořádá vernisáže v Praze. Do Horní Čermné se ale stále vrací, ať už za rodinou nebo novou tvorbou.
Na internetu jsem našla větu: „Martina je umělecká duše.” Kdy jsi tuto svoji uměleckou stránku začala objevovat?
Mám pocit, že umění mi bylo blízké odjakživa. Přirozeně mě obklopovalo a já jsem mu jen postupně dovolovala, aby ve mně rostlo. Už jako malá jsem ráda tvořila a hledala různé způsoby, jak zachytit a vyjádřit to, co jsem kolem sebe vnímala. Galerie pro mě vždy byly přirozeným a inspirativním prostorem.
Můj vztah k umění výrazně ovlivnila paní učitelka Eva Hrubešová ze Základní umělecké škole v Lanškrouně. Naučila mě to nejdůležitější. Tvořit s odvahou, radostí a nebát se vlastního výrazu. Za to jsem jí dodnes vděčná.
Kdo je tvým vzorem?
Konkrétní vzor nemám. Ráda chodím do galerií a inspiruji se tvorbou nejrůznějších umělců. Je mi blízká tvorba Anselma Kiefera, především jeho práce s materiálem a vrstevnatostí obrazů. Z českých autorů obdivuji Jakuba Špaňhela pro jeho expresivní malířský projev. Velký vliv na mě ale měli také moji učitelé, od základní umělecké školy až po vysokou školu, kteří mě vedli k hledání vlastního výrazu.
Kdy ses rozhodla, že se umění stane tvojí vášní a prací?
Nebyl to jeden konkrétní okamžik. Spíš to přicházelo postupně. Od dětství jsem měla potřebu tvořit. Neustále jsem zkoušela nové techniky, objevovala různé směry i média, ale malování bylo tím, ke kterému jsem se nakonec vždy vracela.
Čemu všemu se věnuješ?
Posledních pět let se intenzivně věnuji vlastní autorské tvorbě abstraktních obrazů. Vedle malby se ale ráda pohybuji i v dalších médiích. Baví mě audiovizuální tvorba a instalace, ke kterým jsem se dostala během studia výtvarné výchovy.
Velký vliv na mě měla také architektura, kterou jsem studovala a která mě dodnes fascinuje. Naučila mě vnímat prostor, kompozici a vztah mezi člověkem a prostředím, což se přirozeně promítá i do mých obrazů.
Proč právě abstrakce?
Moje tvorba prošla velkým vývojem. Začínala jsem realistickou malbou, protože jsem měla potřebu co nejpřesněji zachytit to, co vidím. Hodně jsem se soustředila na techniku a detail a myslím, že mi tehdy ještě chyběla odvaha pustit se do něčeho volnějšího.
Postupně se ale do mých realistických obrazů začaly nenápadně dostávat abstraktní vrstvy. A právě tehdy jsem objevila, že abstrakce dokáže nést myšlenky, které nejsou prvoplánové, a dovoluje mi experimentovat a zachytit niterné emoce mnohem pravdivěji.
Dnes při malbě hledám rovnováhu mezi klidem a pohybem, minimalismem a určitou divokostí. Na abstrakci mě baví, že divákovi nic nevnucuje. Nemám potřebu vyprávět uzavřený příběh. Naopak mě baví, když obraz pokračuje dál v představivosti každého člověka. Přála bych si, aby moje obrazy byly pozvánkou ke zpomalení. Místem, kde se člověk na chvíli zastaví a objeví něco svého.
Kdybych měla svou tvorbu popsat několika slovy, byla by to krajina, pohyb, snovost, intimita a vrstvy.
Jak vlastně vypadá tvůj běžný tvůrčí den? Potřebuješ k malování absolutní ticho, nebo ti v ateliéru hraje hudba?
Atmosféra je pro mě důležitou součástí tvůrčího procesu. V ateliéru mi většinou hraje hudba, a to opravdu nahlas. Někdy kolem obrazu doslova tančím. Velkou roli hrají také vůně, které mi pomáhají naladit se na tvorbu. Myslím, že všechna tahle energie se pak do obrazů přirozeně otiskuje.
Jak vznikl nápad na Sarach Concept?
Nápad na Sarach Concept vznikl úplně přirozeně před třemi lety. S mojí sestrou Andreou jsme si uvědomily, že se naše tvorba krásně doplňuje. Ona se věnuje renovaci nábytku a práci se dřevem, já malbě a umění. Název projektu vznikl spojením našich druhých jmen – Sára a Ráchel. Dnes společně dáváme nový život starému nábytku, vyrábíme rámy pro mé obrazy a ukazujeme, jak lze propojit umění s interiérovým designem.
Inspiruje tě v tvé tvorbě i Horní Čermná?
Rozhodně ano. Horní Čermná je pro mě místem klidu, inspirace a návratů. Právě tady vzniká většina mých obrazů. Můj dětský pokoj se postupně proměnil v ateliér, kde dnes trávím mnoho času.
Největší inspirací je ale samotná příroda. Nacházím v ní nekonečné množství vztahů, tvarů a barev, které mě nepřestávají fascinovat. Zvláštní kouzlo pro mě mají hory a voda – jejich nekonečnost, proměnlivost a síla. Nosím s sebou neustále skicák, do kterého si zaznamenávám motivy, horizonty nebo krátké texty, které později transformuju do obrazu.
Na čem nyní pracuješ?
Momentálně pracuji na sérii Dotek ze-mě. Zkoumám v ní krajinu nejen jako fyzický prostor, ale jako otisk vzpomínek, času a vnitřního prožívání. Jsou to krajiny, které možná existují, ale nedají se úplně uchopit. Rozpíjejí se jako vzpomínka a znovu se objevují v nových vrstvách významu.
Chystáš teď nějakou výstavu, kam bys mohla lidi pozvat?
Ráda bych v nejbližší době představila právě sérii Dotek ze-mě. Momentálně jsem v kontaktu s kurátorkou, se kterou jsem už měla možnost spolupracovat. Pokud všechno dobře dopadne, výstava se uskuteční opět v Praze.
Mohou lidé v okolí Čermné ještě někde vidět tvé obrazy?
Ano. Jeden z mých obrazů Ta chvíle mezi vším visí v lanškrounské kavárně La Caffé.
Moc bych si také přála představit novou sérii v našem čermenském kostele. Už jsem tam měla možnost vystavovat dvakrát a mám pocit, že právě tento krásný a klidný prostor s mými obrazy přirozeně rezonuje.
Moc děkuji za rozhovor a přeji ti, ať tě neopouští nápady a inspirace,
Pavlína Brýdlová
foto: archiv Martina Sára Keller
