Jít na koncert Lanškrounského smíšeného sboru je sázka na jistotu, ale vždy se lze těšit na další nové nápady a nová seskupení zpěváků. 
Posluchači v zaplněných lavicích a řada dalších na kůru v Husově domě českobratrské církve evangelické v Lanškrouně nadšeně aplaudovali nadšenému vystoupení Lanškrounského smíšeného sboru. Bylo to o hudebních nešporách v nedělní podvečer 8. listopadu.
Hudební nešpory začaly zpěvem sboru stojícího vzadu u vstupu do sálu a pak jsme vyslechli koncert pro dvoje housle a piano.
Teprve poté se sbor přemisťoval dopředu sálu, ale nejprve tak, že my posluchači jsme zůstali zpěváky doslova obklopeni – stáli v rozestupech okolo lavic. Pro mě osobně to byl jeden z nejsilnějších zážitků večera. Skladba Santo, Santo zpívaná většinou brumendem zněla všude okolo nás. Tohle nejde nahrát a ani žádná aparatura nedokáže toto napodobit – každý z nás slyšel především „toho svého“ zpěváka nebo „tu svou“ zpěvačku stojící v blízkosti.
Hodinový koncert postupně gradoval ke stále temperamentnějším skladbám, stále v církevním duchu. Nebylo divu, že ruce od potlesku bolely.
Krátké kázání faráře Daniela Tomeše odkazovalo na jeden z biblických žalmů hovořící o darech a podobách jejich dávání a přijímání.
Průvodní slovo Stanislavy Švarcové navazovalo na ladění nešpor s velkou hloubkou.
Z lidí v Lanškrounském smíšeném sboru, doprovázejících hudebníků a především ze suverénní dirigentky Vladimíry Jetmarové přímo vyzařuje jejich zápal a potvrzuji, že je nakažlivý.
Akustika skoro čtvercového sálu Husova domu a vlídné prostředí podtrhují zážitek a lze se jen těšit na další zdejší hudební nešpory.
Jiří Kohout
Nešpory je název pro odpolední nebo podvečerní církevní pobožnosti. Ty katolické mají dosti složitou strukturu, ty evangelické jsou spíše hudebním vystoupením zarámovaným mezi krátké literární texty a kázání
