21. srpna 1968 byli lanškrounští obyvatelé časně ráno probuzeni rachotem vojenských letadel a obrněných transportérů. Většina z nich se z rádia dozvěděla šokující zprávu: v noci překročila československou hranici vojska Varšavské smlouvy!
Jak jim tento den utkvěl ve vzpomínkách, čtěte ve vyprávění paní Zdenky Činčalové, pana Josefa Mastného a pana Ludvíka Zrůstka,
Lanškroun, jako poddanské město, nechalo r. 1581-2 postavit na náměstí rozlehlou a nákladnou radniční budovu. Budova má dosud dva původní portály. Severovýchodní zdobený diamantovou rustikou a čtyřmi erby majitelů panství z rodu Kostků z Postupic a Pernštejnů a pod nimi staročeský nápis švábachem do kamene vytesaný Žalm 127: Nebudeliť pán vzdělávati domu, nadarmoť pracovali jsou, kteríž vzdělávají jej. Nebudeliť pán ostříhati města, nadarmoť bdí kdož ostříhá jeho Anno 1582.
Syn Christina Polykarpa, otcův společník v podnikání, purkmistr (1845-1850), lékárník a botanik. Jeho působení ve funkci velitele místních ostrostřelců vzpomíná nápis u původně "vápenného" pramene v Oboře, který byl po něm pojmenován jako Eduardův pramen.
Dříve stávala na Bukové hoře bouda "Pekelnice" nebo "Peklo," v které se tančívalo a hrálo na housle, ale jen do deseti večer.
Minulý díl seriálu končil zápisem z kroniky města Lanškroun, který se týkal požáru Společenského domu dne 20. února 1948. Po zveřejnění textu se redakci ozval očitý svědek požáru, pan Jaroslav Lechnýř. Přestože mu tehdy bylo pouhých 5 let, požár si vybavuje a v následujícím rozhovoru jej popsal i v širších souvislostech.
Snímek zobrazuje detail koruny nad vchodem domu čp. 28. na ulici 28. října. Jde o dřívější hotel Zemská koruna, dokumentace k objektu někdy zmiňuje též název U Zlaté koruny či U zemské brány. Budova je nyní čerstvě opravená a podobou fasády se mírně navrací ke vzhledu z třicátých letech 20. století.
Základ domu pochází patrně z doby dřívější, nežli z první třetiny 19. století.
V roce 1956 získal budovu čp. 43 Okresní ústav národního zdraví v Lanškrouně. To bylo pro objekt zcela nové využití, vyžadující další stavební úpravy. Přestavba začala v březnu 1956 a budova dostala dispozice, které si v podstatě uchovala až do 90. let 20. století. Pouze s tím, že v objektu nebyl výtah.
Kdo prožil srpen osmašedesátého roku, nezapomene. Bohužel, historická fakta byla v dalších letech stranickými a státními orgány překrucována. Faktické dokumenty a fotografie záměrně ničeny. Lidé pronásledováni. Sdělovací prostředky podléhaly tvrdé cenzuře, tiskoviny byly pečlivě kontrolovány.
Přinutit člověka, aby své pocity a zážitky zapomněl, však nelze. Naštěstí.
O historii této barokní stavby je toho pořád známo poměrně málo. Od loňského zahájení provozu se také vyhledávají v různých archivech včetně Lichtensteinského ve Vídni dokumenty týkající se Nového zámku. Podařilo se objevit nějaké údaje zatím nikde neuváděné,zajímavé podrobnosti přinesl překlad stránek z Rudoltické kroniky, kam bývalý ředitel školy a kronikář Ferdinand Jandl píše o výstavbě, požárech, demolici a dalších osudech zámku.
Ve třicetileté válce ukrývali lidé poklady do Bukové hory. Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody vymílaly hluboké výmoly. V nánosech lidé nacházeli zlaté i stříbrné peníze, které pocházely ze zahrabaných pokladů.
V dopise z 28. června 1949 sděluje ministerstvo spravedlnosti Místnímu národnímu výboru v Lanškrouně, že souhlasí s přestěhováním okresního soudu z budovy nynějšího SD do nově nabízených prostor v budově čp. 43. Kdy konkrétně k vystěhování okresního soudu došlo, se však nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit, protože záznamy v pozemkových knihách se se skutečnosti pravděpodobně dost rozcházejí.
29. června po poledni vyšel ve třicetistupňovém vedru od budovy HZS průvod hasičů ve slavnostních uniformách v čele s Dechovou hudbou Pavla Vašíčka z Dolní Čermné. Cílem bylo Jiráskovo náměstí, kde se konaly oslavy 150 let od založení sboru v Lanškrouně. Trasa průvodu byla plánována tak, aby prošel všemi místy, kde v minulosti hasiči sídlili.
Hovoříme-li o poliklinice, nemůžeme nevzpomenout lékaře, kteří v ní ordinovali. U nich lidé z Lanškrouna i širšího okolí hledali pomoc, když jim bylo nejhůř. Odbornost a lidský přístup zdejších lékařů i zdravotních sester byly pro pacienty možná důležitější, nežli budova sama.
Rudolf Emil Langer se narodil v roce 1847, v pětadvaceti letech získal živnostenské oprávnění v oboru klenotník. Svoji první zlatnickou dílnu s obchodem si zřídil v domě číslo 141 na ulici 28. října a o pět let později již byla jeho živnost zaprotokolována jako továrna. Protože podnikání prosperovalo, rozhodl R. E. Langer o jeho rozšíření a na ulici Nádražní čp. 335 nechal postavil luxusní vilu s továrnou, v níž pracovalo kolem 70 zaměstnanců.
Ves Tatenice ležící na významné obchodní stezce vedoucí z Moravy do Čechy byla ve druhé polovině 13. století rozdělena mezi zboží kláštera Koruna Mariina u Krasíkova a mezi panství hradu Hoštejn. A právě v této části vsi byla založena tvrz, jež se poprvé připomíná od roku 1287, kdy Tatenice patřila Šternberkům společně se zábřežským panstvím.
Lanškrounský rodák, nejmladší ze sedmi dětí papírníka a knihkupce. V roce 1882 maturoval na místním gymnáziu, poté vstoupil do augustiniánského kláštera a zahájil skvělou kariéru duchovního římskokatolické církve (učitel teologického ústavu, probošt kláštera, knížecí arcibiskup, vídeňský biskup a od roku 1914 kardinál). Nikdy neztratil upřímný vztah k rodnému městu a jeho gymnáziu, účastnil se většiny významných slavností a jubileí.
V Čermné byl sedlák a toho v noci pronásledoval svým houkáním sýček. Bál sem že sýček přivolává smrt, a proto statek prodal.
„Když jsem se vrátil z vojny v roce 1953,“ pokračuje ve vzpomínkách pan Josef Majer: „tak tam byla v místě, kde je teď levé přísálí, hospoda. Nepamatuji si už přesně, ale myslím, že se tam chodilo zezadu. A vím, že tam byl pan Venzara. Bylo tam jen pivo, nic víc, ani buřta tam nedostal koupit a chodili tam štamgasti.
V roce 1911 vybudoval Jan Müller poblíž rybniční hráze nové koupaliště s dřevěnými šatnami, lehátky a půjčovnou loděk. Koupaliště prosperovalo, a tak roku 1927 došlo k jeho modernizaci. Vznikla jednopatrová zděná restaurace s dřevěnými šatnami po stranách, uprostřed rybníka stál odpočinkový pavilon, do vody vedla vstupní mola atd. Celý areál byl na počest Müllerovy manželky nazván Tereziiny lázně.
Rok 1989 přinesl snahu o privatizaci zdravotnických činností. Poliklinika, která byla součástí OÚNZ Ústí nad Orlicí se rozdělila na privatizovatelné jednotky a zdravotnická činnost byla zajišťována jednotlivými lékaři pod organizačním vedením okresního zdravotního rady.
Ing. Jan Šebrle byl jedním z hlavních aktérů listopadových událostí roku 1989 v Lanškrouně. Zážitky to byly natolik silné, že i po třiceti letech si je vybavuje den po dni. Ptali jsme se, jakou konkrétní událostí pro něho listopadové dění začalo?
Nejstarší částí budovy lanškrounského zámku je trakt přiléhající ke kostelu sv. Václava. Byl východním křídlem kláštera, postaveného augustiniány po roce 1393. Klášter byl za husitských válek vypálen. Od roku 1451 patřil Kostkům z Postupic.
Rodák z Ústí nad Orlicí, navštěvoval lanškrounské gymnázium, studoval kněžský seminář v Hradci Králové a později dějiny umění v Římě. Svoji vědeckou kariéru završil funkcemi profesora na Univerzitě Karlově a Teologické fakultě v Litoměřicích, ředitele Národní galerie (od roku 1939) a zastupujícího předsedy Mezinárodního výboru pro dějiny umění. Z jeho obsáhlého kunsthistorického díla nás nejvíce zajímá publikace Soupis památek historických Čech a Moravy v okresu lanškrounském.
V Albrechticích se jedno mladé děvče zasnoubilo statnému jinochu, o němž se nic nevědělo. Tajemný ženich k ní přicházíval k dvanácté hodině noční za stoh u stavení. Proto se dívka jednou k půlnoci schovala.
Do budovy Společenského domu se v 50. letech minulého století poté, co byl dobudován sál a při Tesle vznikl závodní klub, soustředila umělecká činnost. Sál byl využíván k divadelním představením, tanečním zábavám a plesům, koncertům a dalším kulturním akcím, o nichž bude řeč v dalších dílech.
Budova lanškrounského kina na ulici T. G. Masaryka (do války se jmenovala Fiebigstrasse, čili Dobytčí cesta) slouží k promítání filmů už od roku 1914, kdy ji nechal postavit liberecký podnikatel Antonín Sachers. Nacházelo se zde 408 míst, z nichž 84 bylo na balkoně. Koncesi na provozováni kina obdrželo město Lanškroun v březnu 1914, pronájem koncese byl sjednán Karlu Demuthovi.
Poté, co jsme zveřejnili vyluštění hádanky, se redakci ozval pamětník, který přesně věděl, k čemu litinová ozdoba na budově polikliniky v minulosti sloužila. Jan Sisr popsal situaci, kterou zažil jako dítě začátkem 50. let:
Ve fotogalerii přinášíme snímky z generální stávky před kinem, která zde proběhla 27. listopadu 1989 za účasti 5 tisíc lidí. Autorem snímků je Václav Uhlíř, s jehož laskavým svolením zveřejňujeme nejen záběry z 27. listopadu, ale i snímky z recesistických akcí Společnosti za veselejší současnost.
U Čermné byla založena roku 1885 silnice. Dříve se jezdívalo po stezníku. Jakubovičtí, dokud neměli hřbitova, pochovávali na hřbitov do Čermné. Cestě, po které nebožtíky vozívali, se dosud říká "Umrlčí cesta."
Poté, co Tesla Lanškroun vybudovala ze zlatnické dílny společenský sál, požádalo podnikové ředitelství Restaurací a jídelen v Ústí nad Orlicí, jež zřejmě tehdy restauraci SD provozovalo, o povolení stavebních úprav. Ty měly pozvednout restaurační zařízení na úroveň ostatních prostor Společenského domu a zároveň být důstojným recepčním místem pro obchodní hosty a zahraniční delegace n. p. Tesla.
K napsání článku mě vedla vzpomínka na mého dědečka Josefa Macka, bývalého ředitele Mrazíren Lanškroun státního podniku, ale i připomenutí významného lanškrounského subjektu, který zaměstnával zdejší obyvatele již v předválečném období až po část nových porevolučních časů po roce 1989.
První zmínka o existenci dřevěného zájezdního hostince Krčma pochází z roku 1643. Dnešní podoba je z konce 18. století. Stále si však zachovává svůj ráz roubené chalupy s představěným podloubím na dřevěných sloupech.
Nenápadné stavení čp. 84 v ulici Komenského (asi tak v polovině mezi Krčmou a bývalým řeznictvím Kocourek) je rodným domem muže, který se po vypuknutí 2. světové války zasloužil o záchranu 2 506 československých Židů. Leopolda Herrmanna.
Na Suchém vrchu stál za dávných dob krásný zámek, kde bydlel král se svou dcerou. Ta byla tak neposlušná, že ji král jednou i se zámkem proklel. Zámek se proměnil v skálu, ve které je princezna zavřena.
O tom, jak fungovala v roce 1965 kulturní činnost ve Společenském domě, vypovídá závodní časopis lanškrounských Tesláků "Svět kolem nás" z prosince roku 1965. Kulturu ve městě měl na starosti Jednotný závodní klub (JZK), který byl financován dvěma největšími podniky, Teslou a Východočeskými papírnami.
Přiložené historické fotografii z první třetiny 20. století dominuje velká secesní budova, která byla postavena v roce 1910. Do budovy byla po jejím dokončení přemístěna tkalcovská škola, už v roce 1919 byla v části budovy zřízena česká obecná škola, o dva roky později již česká obecná a občanská škola zabírala celou budovu.
Narodil se 25. května 1894. Byl nejstarší ze 13 dětí. Obecnou školu vychodil v Čermné, protože byl neobyčejně nadaný a ctižádostivý, rodiče ho poslali do měšťanské školy v Kyšperku (nyní Letohrad). Po absolvování měšťanské školy se odebral mladý Junek do Prahy na Obchodní školu. Po skončení obchodní školy nastoupil do Pražské úvěrní banky a stal se disponentem. Jeho nadřízení si ho vážili a poslali jej do Olomouce, kde se zřizovala filiálka banky.
Když ještě dříve bylo mnohem více lesů, šel jednou jeden muž z Lubníka do Lanškrouna. Na sázavské vrchovině u zemské hranice roste lesík a tam je třeba se vždycky vyhnout Zelenému Honzovi.
V letech 1968 až 69 proběhla rozsáhlá rekonstrukce Společenského domu. Ten se tak stal důstojným kulturním zařízením s potřebným zázemím, sál i restaurace představovaly na tehdejší dobu poměrně vysoký standard. Poněkud opomenuto bylo technické vybavení jeviště a zázemí pro účinkující.
Během měsíce března jsem plánoval třetí povídání o cihličkách. Virus byl proti. Tak jsem se rozhodl, že některé příspěvky napíši nyní na stránky Lanškrounsko.
Při návštěvě mého učitele jsem vzpomenul cihlářského mistra pana Josefa Hübnera. Hostitelka se hned rozzářila. „To byl můj strýc!