Město Lanškroun bylo založeno v 2.polovině 13.století v době vlády Přemysla Otakara II. v souvislosti s kolonizací rozsáhlého území na řekách Tiché orlici, Třebovce a Moravské Sázavě. Jeho zakladateli byli pravděpodobně bratři Oldřich a Heřman z Drnholce. Dějiny Lanškrouna jsou po celý středověk těsně spjaty s dějinami lanšperského panství. Lanškroun se připomíná poprvé v roce 1285, kdy již náležel králi Václavovi II., který ho tehdy postoupil nevlastnímu otci Záviši z Falkenštejna. V roce 1304 daroval Václav II. město s východní částí lanšperského panství cisterciánskému klášteru na Zbraslavi, v roce 1358 na základě výměny majetků získalo celé lanšperské panství i s městem Lanškrounem litomyšlské biskupství. Litomyšlský biskup Petr Jelito, rodák z Třešňovce u Lanškrouna, založil v Lanškrouně v roce 1371 augustiniánský klášter. Ten původně stával před městskými hradbami v místech dnešního kostela sv.Maří Magdaleny a přilehlého parčíku, ale již v roce 1393 začala výstavba nové klášterní budovy přímo v centru města v sousedství farního kostela sv.Václava (tehdy byl zasvěcen Panně Marii) při městských hradbách v místech 8 vyhořelých domů a původního městského hřbitova. Archeologický průzkum provedený v těchto místech v roce 1940 poskytl základní představu o podobě kláštera. Byla to typická gotická klášterní kvadratura zaujímající téměř celé dnešní Jiráskovo náměstí. Klášter zřejmě místní obyvatelstvo vypálilo a pobořilo.
Po událostech na jaře 1421 vládli Lanškrounu husitští hejtmané, kteří sídlili v Litomyšli - od roku 1425 Jeník z Mečova a Diviš Bořek z Miletína, od roku 1432 Vilém Kostka z Postupnic. Tomu v roce 1436 král Zikmund potvrdil zástavní vlastnictví některých majetků zaniklého litomyšlského biskupství, mezi nimi i část lanšperského panství s Lanškrounem. Když v roce 1451 Vilém syn Zdeněk Kostka získal od Bohuše z Kosině jeho zástavní právo ke zbývající části Lanšperska, byl Lanškroun opět spojen s tímto panstvím. Po Zdeňkově smrti v roce 1468 převzal lanšperské panství s Lanškrounem jeho bratr Jan, pak následovali Janovi synové Jan II. Kostka a Bohuš. Po Bohušově smrti v roce 1505 zdědily Lanšpersko jeho dcery Anna a Markéta.
V roce 1507 sňatkem Markéty Kostkové s Vojtěchem z Pernštejna získali lanšperské panství i Lanškrounem Pernštejnové. Nejprve zde vládl Vojtěch, po jeho smrti v roce 1534 převzal panství Vojtěchův bratr Jan z Pernštejna. Ten byl nucen pro dluhy v roce 1544 prodat značnou část Lanšperska Petrovi Bohdaneckému z Hodkova, ponechal si pouze Lanškroun s 12 vesnicemi. Zámek se v této době stal i správním centrem tohoto zbytku panství. Ale ani Lanškroun Jan z Pernštejna dlouho neudržel a ještě pře jeho smrtí (1548) ho dál do zástavby Václavovi z Boskovic. Od Václavova nástupce Albrechta Černohorského z Boskovic vyplatil zástavu v roce 1561 syn a dědic Jana z Pernštejna Vratislav z Pernštejna. Když v roce 1564 získal od dědiců Petra Bohdaneckého z Hodkova i Lanšperk, došlo opět ke spojení Lanšperka a Lanškrouna, ale správa celého panství zůstala již v lanškrounském zámku a také majitelé při návštěvě nepobývali na Lanšperku, ale v Lanškrouně. Zda došlo za Pernštejnů k přestavbám a rozšiřování starší stavby Kostků z Postupic, není známo. Když v roce 1588 Vratislavův syn Jan z Pernštejna prodával lanšpersko-lanškrounské panství Adamu Hrzánovi z Harasova, je lanškrounský zámek popisován jako zčásti kamenná, zčásti dřevěná budova s mnoha pokoji.
Adam Hrzán z Harasova neblaze proslul svým vztahem k poddaným. Omezoval práva měšťanů, zvyšoval dávky. To vyvolalo spory, které vyvrcholily v roce 1593, když Adam nechal uvěznit několik lanškrounských měšťanů v zámku. Soudní spory mezi lanškrounskými měšťany a Adamem Hrzánem se táhly až do jeho smrti v roce 1619. V tomto roce všechna Adamova panství převzali jeho tři synové Zdeslav, Vilém a Jan. V roce 1620 si otcovské statky rozdělili a Lanškroun připadl Vilému Hrzánovi z Harasova. Vilém však ještě v témž roce zemřel a jeho dědicem se stal Zdeslav Hrzán. Poddaní odmítli novému majiteli složit slib věrnosti. Po soudním jednání k tomu byli donuceni, ale Zdeslav musel omezit nově zavedené platby a roboty. Aje liž v roce 1622 Zdeslav Hrzán znepokojený odporem poddaným a tím, že byl podezřívan z účasti na stavovském povstání v letech 1618-1620, prodal lanšpersko-lanškrounské panství Karlovi z Lichtenštejna. V kupní smlouvě - podobně jako tomu bylo již v roce 1558 - je panství děleno na část lanšperskou a část lanškrounskou. K lanškrounské části patřilo město Lanškroun se zámkem a 12 vsí.
Karel z Lichtenštejna zemřel v roce 1627 a lanškrounské panství spolu s dalšími lichtenštejnskými statky převzal jeho syn Karel Eusebius. Za jeho vlády prožil Lanškroun hrůzy třicetileté války. V roce 1639 se pokusili město dobýt Švédové, ale útok byl odražen. Proto si Švédové podle tradice vybudovali nad městem, těsně na česko-moravské hranici u dnešní vsi Mezilesí (dříve Laudon) zvláštní opevnění, jehož zbytky se nazývají Švédské šance. Odtud potom znepokojovali široké okolí, že se jim roku 1643 podařilo dobýt i samotný Lanškroun. Oba švédské útoky značně poškodily zámek i město. A co nezničili Švédové, zničil v roce 1645 velký požár, jehož obětí se stal i zámek s přilehlým kostelem.
Obnovu vyhořelého zámku zahájil Karel Eusebius z Lichtenštejna už v 50.letech 17.století současně s obnovou kostela. Obnova zámku byla však ukončena až v roce 1716, jak svědčí lichtenštejnský erb s letopočtem umístěný původně nad vstupní branou, dnes uložený ve sbírkách muzea v budově zámku.
Posledním feudálním pánem lanškrounského panství byl Alois Josef z Lichtenštejna. Za něho v roce 1843 k panství kromě města a zámku Lanškrouna náležela ještě dvě města, jedno městečko a 51 vsí. V roce 1858 postoupil Alois Josef z Lichtenštejna hospodářské budovy na prvním zámeckém nádvoří, v nichž až do roku 1848 byla umístěna patrimoniální správa panství, městu. Většina budov i zeď uzavírající první nádvoří byly po roce 1858 zbořeny a celý areál upraven jako druhé náměstí (dnes Jiráskovo). V místech budovy, která pocházela ze západního křídla původní klášterní stavby, byla postavena nová školní budova (dnes základní škola). Těmito úpravami zámecký areál (nikoli zámecká budova) splynul s ostatní městkou zástavbou. Interiéry zámku sloužily v druhé polovině 19. a na počátku 20.století jako kanceláře správy lanškrounského velkostatku. Na severní straně se k budově zámku připojuje gotický barokně upravený kostel sv.Václava.
Loňský výzkum, jak si občané města představují další osud Společenského domu, ukázal, že většina Lanškrouňáků netouží po novém kulturním stánku, ale přejí si rekonstrukci stávajícího Společenského domu. Také z neformálních rozhovorů s lidmi je patrné, že ke svému „kulturáku“ mají blízký vztah, spjatý s nejrůznějšími zážitky, zábavnými příhodami i milými vzpomínkami.
Přední část budovy Společenského domu byla postavena roku 1885 jako rodinná vila lanškrounského rodáka a podnikatele Rudolfa Emila Langera, výrobce stříbrného a zlatnického zboží. 
Vila Rudolfa Emila Langera (nynější Společenský dům) byla ve své době nejluxusnějším a nejpohodlnějším domem v celém Lanškrouně.
Rudolf Emil Langer, továrník a majitel vily, v níž nyní sídlí Společenský dům, měl šest dětí: Rudolfa, Bertu Pasch, Natalii Czapp, Kamillu Kinzl, Huga a George. O tom, jak vážné spory o otcovo dědictví vedli, názorně vypovídají zápisy v pozemkové knize. Ze záznamu, pořízeném 14. dubna 1921 vyplývá, že každý z vyjmenovaných potomků je spoluvlastníkem jedné šestiny majetku.
Počátkem roku 1947 skutečně došlo k předání budovy bývalé zlatnické továrny Rudolfa Langera okresnímu soudu v Lanškrouně. Za povšimnutí stojí, že podle tohoto dokumentu se ulice již nejmenuje Bahnhofstrasse (Nádražní). Později byla totiž přejmenována na Svitavskou a od roku 1945 na Stalinovu. V roce 1960 se vrátila k názvu Nádražní.
